Dlouhý dům už hučel životem.

Ragnvald seděl na svém místě v čele síně, na vyvýšeném sedadle, které patřilo náčelníkovi. Zde rozhodoval, přijímal delegace, soudil, i rokoval se svými muži.

Muži seděli u stolů podél stěn, kde uprostřed se táhl místností dlouhý pruh kamenného ohniště.

Každý večer, kdy se chystala hostina, měl svůj rituál…
Před Ragnvaldův trůn přistavili nízký stůl z hrubého dřeva, pokrytý kožešinou a svícemi. Bylo to znamení, že se z místa rozhodování stává místo pro jídlo… že náčelník odkládá vážnost dne a přijímá své muže jako druhy.

Když se vše připravilo, Ragnvald pohledem přejel celou síň a pokynul k hodování. Bez jeho pokynu, se nikdo nikdy neodvážil začít. Porušení pravidel rovnalo se neústě, což mohlo být trestáno i smrtí.

Dnes ale bylo něco jinak. Dnes hostina měla začít slyšením, na které všichni netrpělivě čekali.

„Řekl jsem ti, abys držel jazyk za zuby,“ zavrčel rozzlobeně náčelník na Torstena, který seděl na lavici o stupínek níže, po jeho levici, a tvářil se provinile.

 „Já… jen jsem odpověděl na otázky. Muži se ptali…“ Nedal se Torsten, i když moc dobře věděl, že na to neměl právo.

„Muži se ptají vždycky,“ usekl ho Ragnvald. „Ale ty jsi měl mlčet!“

Torsten sklopil oči před hněvem svého bratra. Moc dobře věděl že měl o té ženě mlčet, dokud nerozhodne náčelník. Jenže on byl jiného názoru…a to toho, že sem nepatří. Však právě proto jeho první kroky mířily k vőlvě Hildře.
 Uhnul Eirikově odsuzujícímu pohledu, který mu jasně říkal, že muž, jež nectí zákony klanu, je hoden trestu.

Eirik jako náčelníkův nejbližší muž seděl po jeho pravici, což se samozřejmě Torstena osobně dotýkalo. Po pravici vždy seděl ten, kdo byl náčelníkovi nejblíže.

Náčelník stiskl čelisti…nechtěl už dále řešit slabost svého bratra. Nyní měl jiné povinnosti…představit svým mužům ženu, které hodlal poskytnout útočiště.
Ženu, která ho i proti jeho vlastní vůli okouzlila víc, než by chtěl.

Jenže byl tu ještě jeden problém…Torstenův jazyk, hodný utlachané ženy, přidělal mu značný problém.

Toho rána totiž zavítaly do Hransfjordu kupci z okolních vesnic. Což ovšem znamenalo, že jeho povinností bylo je pozvat k hodování, a poskytnout jim nocleh v jeho síní.
Jenže Ragnvald moc dobře věděl, že stačí sebemenší náznak dívčina vzdoru, neúcta, či jakákoliv odlišnost usvědčující ji z čarodějnictví, a bude mít svázané ruce. Musel by nad dívkou vynést rozsudek smrti, jinak by hrozilo, že jeho vesnici čekají kruté časy. Boj a smrt jeho poddaných.

Dlouhý dům se náhle utišil.  Kupci, kteří ještě před chvílí hlasitě vyprávěli o cestách, zmlkli. Muži u stolů se narovnali a Torsten se škodolibě ušklíbl.
Eirik seděl jako vždy připravený zasáhnout a náčelník po prvé v životě pocítil jakési zvláštní obavy.
Obavy, které by nikdy nepocítil, kdyby mu na té ženě nezáleželo už nyní. K jeho vzteku samozřejmě.

Dveře do síně se náhle otevřely, hluk ustal, a Sigrun vstoupila první, následována Larou, které srdce bušilo jako splašené.

Rozhlédla se po dlouhém sále…po válečnících, kteří si ji zvědavě prohlíželi, a pak její pohled spočinul na něm…na náčelníkovi, a téměř se jí podlomila kolena.

Seděl na svém trůnu, a už na první pohled vypadal jako muž, který se narodil k tomu, aby rozhodoval.
Seděl do široka rozkročen. Přes svá široká ramena měl kožešinu, po boku meč a jeho pronikavý pohled ji probodával, až do morku kostí.

Téměř zapomněla dýchat, když se jejich oči setkali. Nikdy si nedovedla představit, že by ji nějaký muž tak ohromil. Jeho síla, moc a respekt z něj přímo tryskal.

„Pojď blíž,“ řekl, a pokynul rukou před sebe, „A poklekni před svým náčelníkem.“