Lara váhavě přistoupila blíž a pomalu poklekla na kolena.

Síla okamžiku, atmosféra v místnosti a fakt, že se nachází na Hransfjordu v roce 870, jí najednou naháněla husí kůži.

Ačkoliv si tolikrát představovala, jak to v této době vypadalo…ačkoliv mnohokrát bláhově snila o tom, jak se zde ocitne, nikdy by ji nenapadlo, že se to může stát.

Jako studentka historie o této době věděla mnoho…a právě to, ji nyní nahánělo hrůzu.

Byla si vědoma pověrčivosti, které v této době panovala…  
Každý čin měl duchovní důsledky, nemoci se přisuzovaly zlým duchům nebo kletbám…
Věřili v osud, který nemůže být změněn…
Na oběti zvířat a někdy i lidí bohům, aby se zajistila úroda, vítězství, nebo přízeň počasí…
Na bohy a bohyně, a věřili, že smrt není konec, ale přechod do Valhally.
Též věřili na vőlvy, které měli obrovskou autoritu, a kterých se báli i válečníci, protože podle nich, mohli překroutit osud.

A byla si vědoma ještě jedné věci…té, že náčelník byl pro svůj lid víc než jen vůdce…byl středem světa…
Byl válečník, ochránce, rozhodčí i soudce…
Dárce a živitel. Rozděloval jídlo, stříbro i kožešiny. A jeho štědrost byla znakem síly…
Byl duchovní autorita…věřilo se, že jeho krev, nese boží požehnání…
Byl symbol stability…když padl náčelník…padla i víra v řád.
Lidé se ho báli a uctívali ho.
Jeho slovo mělo váhu přísahy…porušit ho, by znamenalo urazit bohy.
Jeho síla byla posvátná…i jeho zranění nebo nemoc, se brala jako znamení z nebes.

Byl pro svůj lid živoucím mostem mezi světem lidí, a bohů…a právě proto věděla, jak důležité je, aby se za ni náčelník zaručil, a vzal ji pod svou ochranu.

Oheň zapraskal a v síni se rozhostilo ticho, které patřilo jen jemu.
Ragnvald se ani nepohnul. Jen jeho pohled, těžký jako železo, spočinul na Laře, která klečela u jeho nohou.

Když promluvil, nebyl to hlas muže…byl to hlas někoho, kdo nese moc celého rodu.

„Víš, před kým klečíš?“ Řekl, aniž by z ní zpustil oči. Nebyla to otázka, byla to zkouška.

Lara zvedla oči jen o vlásek, jako by se bála, že příliš rychlý pohyb by mohl být považován za drzost.
„Vím,“ zašeptala, „Klečím před tím, koho se bojí i ti, kteří se nebojí ničeho. Klečím před mužem, jehož slovo váží víc než život.““

Ragnvaldův výraz se ani nepohnul. Jen oheň vyšlehl výš, jako by potvrdil její slova.

„Dobře,“ pronesl tiše, ale s takovou jistotou, že se jí stáhl žaludek, „Zvedni hlavu.“
To byla skutečná zkouška…zvednout hlavu před náčelníkem, znamenalo ukázat tvář, strach i pravdu.

Lara poslechla. A když se jejich pohledy setkaly, na okamžik přestala dýchat…

Muž, který na ni hleděl, byl ztělesněním jejích dívčích snů. Teprve nyní si všimla že se mu přes čelo, obočí a tvář táhne jizva, která ho však dělala snad ještě tajemnějším a přitažlivějším.
A všimla si i tetování kolem očí, a na vyholené části hlavy okolo uší.

Byl neodolatelný. Byl mocný. A byl nebezpečný způsobem, který ji podlamoval kolena. Najednou měla pocit, že se jí všechno, co si celou dobu vštěpovala do hlavy, vykouřilo.

„No…možná tě nechám potrestat.“ Pronesl náčelník.
 Byla to další zkouška, a Lara by to měla vědět. Jenže její mysl byla najednou tak roztřesená a zmatená, že řekla něco, co by nikdy neřekla.

„Tohle přeci nemůžeš udělat!“ Vydechla, a přesně ve chvíli kdy slova dozněla, si uvědomila, jakou udělala chybu.

Těch pár slov totiž znamenalo smrtelnou urážku. Zpochybnění jeho autority.
Popření jeho práva rozhodovat o komkoliv v síni.
Byla to veřejná výtka a narušení hierarchie…a co bylo nejhorší…před jeho muži.

A byl to důvod k okamžité žádosti žádat si její smrt.

V síni to zadunělo. Muži kolem zahučeli jako bouře, a jeden z nich dokonce vykročil vpřed, s rukou na jílci.

„Jarle,“ zavrčel, „tohle je výsměch tvé moci. Za to se žádá smrt!“

***

V severské společnosti 9. století byla autorita náčelníka posvátná. Náčelník nebyl pouze politickým vůdcem, ale také soudcem, ochráncem, válečným velitelem a duchovní autoritou, která nesla odpovědnost před lidem i před bohy. Jeho slovo mělo váhu zákona a jeho rozhodnutí byla považována za nezpochybnitelná.

Jakékoliv veřejné zpochybnění jeho moci bylo proto považováno za těžký přečin.
Patřilo sem zejména:
…odpor proti jeho rozhodnutí,
… výtka pronesená před svědky,
… naznačení, že náčelník nemá právo jednat,
…jakýkoliv projev, který mohl být vyložen jako oslabení jeho autority.

Takové jednání bylo chápáno jako útok na samotný řád komunity, protože náčelník byl vnímán jako „střed světa“… muž, skrze něhož proudila moc, spravedlnost i boží přízeň.
Zpochybnit jeho autoritu znamenalo ohrozit stabilitu celého rodu.

Z tohoto důvodu mohla i zdánlivě nevinná věta, pronesená cizinkou neznalou místních zvyků, být vyložena jako smrtelná urážka, za kterou válečníci měli právo žádat okamžitý trest.

V severské kultuře totiž nešlo jen o slova… šlo o čest, řád a přežití.