Na okamžik se rozhostilo ticho… tak hluboké, že bylo slyšet praskání ohně a dech několika mužů.
Pak se síní rozlehl výkřik, který všechno roztrhl.

„Smrt!“
„Smrt za urážku jarla!“

Zvuk dupání se rozlil dlouhou síní jako bouře.
Muži vstali od stolů, zbraně se zaleskly v plameni, a jejich hlasy se překřikovaly v zuřivém rytmu.
Dřevěné lavice se otřásaly, jak se válečníci zvedali, dupali a hřměli o podlahu.
Bylo to jako hromobití, nesoucí sebou předzvěst smrti.

Kupci, kteří seděli u vzdálenějšího stolu, ztuhli.
Jeden z nich se pokusil vstát, ale jeho společník ho chytil za rukáv.
„Ne,“ zašeptal, „nepohybuj se.“
Věděli, že v tuto chvíli se cizinec nesmí ani nadechnout příliš nahlas.

Lara cítila, jak se jí rozbušilo srdce jako na poplach. Klečela před náčelníkem s hlavou sklopenou až k zemi, ale strachy ani nedýchala.
Zvuk dupání se jí zarýval do hrudi, jako by ji tlačil k zemi.
Všude kolem ní se zvedaly hlasy… hrubé a rozzuřené, žádající její smrt.

„Zpochybnila jarla!“
„Zneuctila jeho slovo!“
„Ať zaplatí krví!“

Ragnvald se stále ani nepohnul.
Seděl na svém místě, s rukama klidně položenýma na opěradlech, a pohledem upřeným na Laru.
Jeho klid byl ale děsivější než hněv mužů kolem.

Eirik se zvedl první.
„Dost!“ zvolal, ale jeho hlas se ztratil v hluku.
„Dost!“ zopakoval, tentokrát silněji, a udeřil pěstí do stolu.
Zvuk se rozlehl síní jako úder kladiva.
Několik mužů ztichlo, ale ostatní dál dupali, nebo údery kopí či meče bouchali o dřevěnou podlahu.

Ženy se přesunuly ze síně za těžké závěsy svých komnat, a kupci se krčili u stěny.
Jeden z nich si zakryl ústa, druhý se modlil v jazyce, kterému tu nikdo nerozuměl.
Věděli, že jsou svědky něčeho, co se v těchto síních neodpouští.

„Jarle!“ ozval se jeden z válečníků, vysoký muž s copem a jizvou přes tvář.
„Je to cizinka, ale urazila tě před námi všemi. Za to se žádá krev!“

Ragnvald pomalu zvedl ruku a dupání rázem ustalo.
Hluk se rozpadl do ticha, které bylo ještě horší než předtím.

„Krev…“ Zopakoval jarl, aniž by z Lary spustil zrak.
Za normálních okolností, by se nikdy nerozpakoval učinit co musí. Bez mrknutí oka by zabil každého, kdo by narušil řád v jeho klanu…

Jenže tohle bylo jiné…a nevěděl proč.

Díval se na dívku, která se jako zjevení objevila v jeho domě, a poprvé v životě pocítil jakési zvláštní mrazení okolo žaludku.
Ano, měl by ji zabít, ale rázem pochopil, že to učinit nechce.

Věděl ale, že musí učinit něco, čím by muže přesvědčil, že spravedlnosti bylo učiněno za dost.

Eirik, stojící opodál, náhle udělal krok vpřed. „Jarle,“ řekl klidně, „možná mluvila z neznalosti. Neví, co znamená tvé slovo.“ Mluvil klidně, ale v očích měl obavu. Věděl, že i on riskuje.

Ragnvald se na něj pomalu otočil. „Neznalost není omluva,“ odpověděl. Pak se znovu zadíval na Laru. „Ale někdy… je znamením.“

V síni to zašumělo.
Válečníci najednou nevěděli, zda mají být rozzuřeni… nebo znepokojeni.

Znamení…to slovo mezi nimi proběhlo jako neviditelná jiskra.

A znamení od bohů… to nebyla maličkost. To nebylo něco, co by válečník mohl přehlušit dupáním nebo hněvem.
Znamení bylo posvátné. Bylo to varování. Byl to příkaz bohů.

A náčelník právě naznačil, že tahle dívka… tahle cizinka, která se v jejich vesnici objevila jako přízrak… může být víc než jen omyl nebo hrozba.

Mužům se stáhly hrdla. Někteří sklopili oči. Jiní se dívali na jarla s novou, opatrnou úctou.
A kupci, kteří se dosud krčili u stěny, se ani neodvážili nadechnout.

Eirik pochopil jako první.

Pochopil to dřív, než Ragnvald vůbec dokončil větu…
Dřív, než se muži stihli znovu nadechnout k protestu…

Protože Eirik znal Ragnvalda celý život. Znal jeho ticho, jeho hněv, jeho váhání.
Znal každý stín v jeho tváři, každý jeho nádech, který něco znamenal.

A teď v jeho očích viděl něco, co neviděl už roky…zájem.
A to bylo něco, co musel ochránit.

Sehnul se, zvedl z opěradla lavice těžkou kožešinu, vstoupil do kruhu, který se kolem dívky vytvořil, a beze slova ji položil na zem před Laru.

Síní to znovu zašumělo… každý věděl, co to znamená.

Kožešina na zemi znamenala jediné…náčelník se rozhodl nahradit krev…podrobením.

Eirik se narovnal, ustoupil o krok, a aniž by se na Ragnvalda podíval, věděl, že udělal přesně to, co měl.

Protože Ragnvald nepotřeboval slova. Nikdy je nepotřeboval, a Eirik mu rozuměl i beze slov.