Ragnvald se zvedl pomalu, jako by měl na ramenou váhu celého rodu. Kožešina pod ním se pohnula, když se narovnal, a v síni to ztichlo tak náhle, až to zabolelo v uších.

Lara klečela na kožešině u jeho nohou s hlavou skloněnou a bez hnutí. Věděla, že jediný špatný pohyb může znamenat konec.

Ragnvald udělal krok, pak druhý a zastavil se přímo před ní.
Chvíli stál bez hnutí a díval se na ni, jako kdyby zvažoval, co udělá.

„Vzhlédni," řekl, a to slovo se zabodlo do ticha jako nůž.

Lara zvedla pomalu hlavu, a když se jejich pohledy setkaly, měla pocit, že se jí zastavilo srdce.
On se na ni nedíval jako na člověka...spíš jako na něco, co musí posoudit. Zvážit. Odsoudit nebo ušetřit.

„Musím vědět jednu věc," řekl, a ticho v místnosti se ještě více prohloubilo.

„Jsi panna?"

To slovo dopadlo do ticha jako kámen do hluboké studny.
Lara cítila, jak se jí sevřelo hrdlo strachy. Ponížení ji pálilo pod kůží, ale odpověď byla jediná.

„Ano," vydechla popravdě, a cítila, jak se jí do tváře nahrnulo horko.

Válečníci zašuměli. Někteří se narovnali, jiní si vyměnili pohledy. Všichni pochopili, co ta otázka znamená...
Jarl se neptá jen tak. Jarl se ptá, když zvažuje.

Ragnvald se ani nepohnul. Jen jeho oči potemněly, jako by se rozhodl.

Pak sklonil bradu o nepatrný kousek.
„Dobře." Řekl, a ukázal na zem. Na špičku své boty, která se leskla v ohni.

„Polib ji."

Lara zůstala nehybně klečet. Čelisti měla zatnuté tak silně, až ji zabolely. Ruce se jí třásly, ale nepohnula se.

Cítila se ponížená tak, až jí srdce málem vyskočilo z těla. Moc dobře ale pochopila, že jí toto podrobení zachrání život.

„Udělej to," řekl Ragnvald tiše, aniž by hnul brvou.

Muži kolem ani nedýchali. Někteří stáli s napjatými šlachami na krku, jiní s očima přimhouřenýma, jako by čekali, že se dívka zlomí.

A pak... jako by jí tělo přestalo patřit... se naklonila o nepatrný kousek dopředu, a začala se sklánět. Pomalu, po milimetrech, jako by ji něco tlačilo k zemi.
Vlasy jí spadly do obličeje, kolena se jí třásla. Všechno v ní křičelo, aby to nedělala... ale věděla, že pokud to neudělá, zemře.

Když byla tak blízko, že cítila pach kůže a kouře, na okamžik zavřela oči...a pak se její rty dotkly špičky jeho boty.

Když se její rty políbily jeho botu, síní se rozlilo hluboké ticho. Nikdo se nepohnul. Nikdo ani nedýchal.

Ragnvald se na ni díval shora nehnutě, s výrazem, který neprozrazoval vůbec nic.
Jen stál, jako by si vychutnával ten okamžik... ne kvůli ponížení, ale kvůli tomu, že právě před celým klanem potvrdil svou moc...
Jeho slovo bylo zákon. Jeho vůle byla život. A ona se mu podrobila.

Pomalu se otočil a bez jediného slova se vrátil na své místo.
Jeho krok byl tichý, ale v té chvíli zněl jako úder kladiva.
Když usedl zpět na své sedadlo, položil ruce na opěradla, narovnal se, a jeho hlas se rozlehl síní... „Tahle žena," pronesl, „je pod mou ochranou."

Válečníci se narovnali. Někteří sklopili oči.
Jiní si vyměnili pohledy, ve kterých se mísilo překvapení, respekt a cosi jako... pochopení. Věděli, co to znamená.

Jarl si ji nárokuje...ne jako otrokyni, nebo jako kořist...ale jako někoho, kdo patří do jeho domu.
A možná... jako někoho, kdo jednou může stát po jeho boku a dát klanu dědice.

Kupci u stěny se okamžitě uklonili, jako by se báli, že i jejich pohled by mohl být považován za urážku.

Lara stále klečela, neschopná se pohnout. Její srdce bušilo tak silně, že měla pocit, že ji prozradí.

A pak se to stalo...

Vzduch v síni se změnil.
Muži se otočili, jako by je něco přinutilo. Někteří ustoupili o krok, a jiní si sáhli na amulety.

Zpoza závěsů, pomalu, jako by se vynořovala ze stínů samotného podsvětí, vstoupila völva.

Její krok byl tichý, ale každý ho slyšel.
Její oči byly bledé, jako by v nich nebyl život... jen vědění.
A její pohled padl přímo na Laru.

V síni to zašumělo.
Tentokrát ne strachem z trestu, ale strachem z bohů.

Völva se zastavila uprostřed síně, opřela se o svou hůl a její hlas, tichý a přesto pronikavý, se rozlehl jako ozvěna:

„Bohové ji postavili do tvé cesty, jarle." 

***

Völva byla v severské společnosti nejvyšší vědmou. Neodpovídala lidem, ale bohům.

Vikingové věřili, že völva vidí dál než ostatní: do osudu, do vůle bohů, do toho, co je skryté.

Její slovo stálo mimo zákon i moc náčelníka... a právě proto, když promluvila, nikdo nepochyboval.

Pokud völva potvrdila jarlovo rozhodnutí, znamenalo to, že jednal podle vůle bohů, a že dívka má v jeho osudu místo, které nesmí nikdo zpochybnit.