O několik hodin později vyšla Lyra z koupelny.
Na sobě měla dlouhou bílou noční košili z jemné, lehce prosvítající látky, projmutou pod prsy. Nebyl to žádný svůdný kousek...jen obyčejná, pohodlná košile na spaní.
Ale na ní působila jinak. Vypadala jako lesní víla, která sem omylem zabloudila.

Černé vlasy měla rozpuštěné, ještě trochu vlhké, rozprostřené po zádech a ramenou až k pasu. A když Ingrid zvedla hlavu od stolu a spatřila ji takhle... na okamžik se přestala hýbat.

Něco v jejím výrazu se změnilo...nebyla překvapená, ba ani neměla strach, jen se ji na hrudi usadilo bolestné potvrzení něčeho, co si dlouho odmítala připustit.

Lyra si toho všimla až po chvíli. Babička seděla u stolu s rukama v klíně a očima upřenýma na ní. A v tom pohledu bylo všechno: úleva, obava, i vědění.

„Babi...?" oslovila ji tiše.

Ingrid se nadechla, jako by se vracela z daleké cesty.
„Vypadáš přesně tak...jak jsem se bála, že jednou budeš." Zašeptala a ukázala na židli naproti sobě, „Posaď se, děvče...musíme si promluvit."

Lyra si sedla, košile se kolem ní jemně zavlnila a Ingrid ji chvíli jen pozorovala.
Jako by si potřebovala potvrdit, že to, co vidí, je skutečné.

„Věděla jsem, že ten den přijde," začala nakonec. „Jen jsem doufala, že ne tak brzy."

„O čem to mluvíš, babi?" Zamračila se Lara a změřila si babičku pohledem. Ještě nikdy ji neviděla tak rozrušenou.
Ačkoliv její babičce bylo už osmdesát dva let, byla stále velmi čilá. A vždy patřila k ženám, které jen tak něco nerozhází.
Byla kořenářka, žena, která věřila v osud, na znamení, v to, že svět není jen to, co vidíme.

A Lyra najednou pochopila, že tohle všechno... byliny, staré příběhy, zvláštní intuice... nebyla jen „její pověrčivost". Bylo to dědictví.

„O tom, co je v té knize, a co napsala Hyldra. A o tom, co se dědí v naší krvi." Zašeptala Ingrid a povzdechla si.

Moc dobře věděla, že nastal čas vyjevit pravdu. Jen měla o vnučku strach. I když už dávno pochopila, že Lara je jiná.
Její rodiče zemřeli při autonehodě, když byla ještě malá, a ona byla jediná koho ještě měla.

A byla poslední potomek vőlvy Hyldry.

„Nikdo za našeho rodu tu knihu ještě nepřečetl, Laro," Začala Ingrid opatrně, „Ani já, ani tvoje matka, ani nikdo dlouhé generace před námi. Až ty...a to znamená jediné...byla jsi vybraná Laro."

„Vybraná k čemu?"

„Aby se vrátila na začátek," Vydechla Ingrid, „Na začátek našeho rodu. Na místo, kde všechno začalo... a kde to má také skončit. Tam, kde vládl jarl Ragnvald. Mocný muž. Poslední vůdce havraního klanu."

„Ragnvald... ten z proroctví?" Povytáhla Lara obočí nevěřícně.
Dokonce ji na moment napadlo, zda si z ní babička nedělá legraci, ale ihned to zavrhla. To nebyl babiččin styl.

Ano, Ragnvald Hranfsson jistě existoval, však staré severské dějiny byl její obor, ale nemohla uvěřit...

„Ano...právě ten," přikývla Ingrid a vytrhla tak Laru z myšlenek, „Ten, jehož osud byl zlomen zradou, a ty jsi ta... která se má vrátit na začátek. Do jeho doby. Do jeho domu. Tam, kde se rozhodne, jestli rod havrana zanikne... nebo se znovu nadechne."

„Babi... tohle přece nemůže být skutečné...proroctví, jarlové, zrada... Valhalla... to jsou jen staré příběhy."

„Ne pro náš rod, Laro. My jsme nikdy nepatřili jen do jednoho světa. Ať už se tomu říká osud, nebo dar... vždycky jsme stáli jednou nohou v minulosti."

„A já... mám jít jako kam...do devátého století? To nemyslíš vážně, babi? " Zamračila se, a v ten moment prořízl oblohu další blesk. Vítr jako by snad ještě více zesílil a ozvalo se další hrozivé hromobití.

Samozřejmě si dovedla dost dobře představit, jak to tehdy vypadalo, a jak se tehdy žilo, studovala přeci historii...
Dokonce se zaměřila právě na onu dobu, protože jí představa, že i ona má v sobě vikingskou krev fascinovala, ale tohle?

„Ragnvald Hranfsson byl jarl. Náčelník. Muž, který držel svůj lid pohromadě. Neporazitelný válečník. Silný, hrdý... a přesto jeho rod vymřel a dodnes se neví proč..." Zašeptala Lara, aniž by odtrhla zrak od okna, „Zajímalo by mě...čistě vědecky, samozřejmě...proč?"

„To je právě tvůj osud, Laro," usmála se Ingrid a položila svou dlaň na její, „Jen ty to dokážeš změnit." Stiskla dlaň a posunula po stole starý pergamen,
„Tohle napsala Hyldra," řekla tiše. „A patří to tobě."

Lara rozbalila pergamen opatrně, jako by se bála, že se jí rozsype mezi prsty.
Ale nerozsypal se. Naopak... látka byla pevná, hladká a překvapivě teplá.
Inkoust na něm nebyl černý... Písmo bylo psáno krví a nebylo obyčejné...

Byly to runy. Takové, jaké se učila jen teoreticky... a přesto jim rozuměla okamžitě a bez přemýšlení.

Venku se ozval další hrom... hluboký, táhlý, jako vzdálené zavrčení.
Vítr udeřil do oken tak silně, až se sklo zachvělo.

Lara sklopila oči zpět k pergamenu a runy se před ní lehce rozzářily, jako by čekaly, až je vysloví nahlas.

A tak začala číst...

Její hlas byl nejprve tichý, nejistý...ale s každým slovem sílil.

„Až se v našem světě objeví dívka, která do něj nepatří,
začne se psát poslední kapitola havraního rodu..."

Bouře venku zesílila.
Vítr zakvílel kolem domu, jako by se snažil prorazit dovnitř.
Oheň v kamnech prudce vyšlehl.

Lara četla dál s očima dokořán a zrychleným dechem...

„Přijde z dálky, kterou neznají ani moře,
a v jejích rukou bude budoucnost, kterou jsme ztratili..."

Hrom udeřil tak blízko, až se dům zachvěl.
Ingrid seděla nehnutě, s rukama v klíně a očima upřenýma na vnučku.
Věděla, že tohle už nezastaví.

Lara pokračovala, hlas se jí třásl, ale nezastavila se.

„Jen ona je předurčena změnit cestu,
po níž kráčí havran... náš vůdce, naše krev..."

Vítr udeřil do střechy, jako by se po ní něco prohnalo.
Stíny na stěnách se roztáhly a zkroutily.

Lara četla dál, jako v transu.

„Padne-li havran zradou, kterou nevidí,
zanikne i rod, který držel zimu na uzdě..."

Pergamen v jejích rukou začal jemně vibrovat.
Teplo stoupalo do jejích dlaní, do paží, až k hrudi.

Ingrid vstala, pomalu, s úctou i strachem.

„Pokračuj," zašeptala. „Musí to zaznít celé."

Lara polkla a dočetla poslední verše:

„Ale pokud dívka z jiného času zvolí lásku,
pokud její oběť nebude marná
a její víra silnější než strach,
může zachránit toho, kdo měl být zrazen."

„Až přijde dívka z jiného času,
poslední naděje se probudí."

V tu chvíli se pergamen rozzářil a bouře venku dosáhla vrcholu.
Vítr zavyl. Hrom práskl.
A světlo kolem Lary se začalo stáčet, vířit a pulzovat.

„Nebojím se o tebe," řekla tiše Ingrid, „Věřím ti."

A pak se svět kolem Lary rozpadl do temnoty.