Norsko, vesnice Hransfjord (Havraní fjord)
Léta Páně 2. prosince 870

Bouře se přihnala od moře jako rozzuřená bestie.

Blesky trhaly tmu na ostré, bílé cáry a hromy duněly tak nízko, až se zdálo, že se nebe zřítilo na zem.
Vítr se stáčel mezi skalami fjordu a kvílel jako vlk. Opíral se do země a sunul sníh před sebou v těžkých, mokrých závějích.

Ragnvald Hranfsson stál venku, na okraji vesnice, kde se sníh hromadil po kolena.
Plášť měl přimrzlý k ramenům, vlasy mu bičoval vítr a v ruce svíral pochodeň, která se každou chvíli zachvěla.

On, coby vůdce klanu, byl pro své lidi nejvyšší autoritou. Ochráncem. Byl symbol klanu. Soudce, i velitel. Byl ten, kdo rozhoduje o životě a smrti, a jeho slovo bylo zákon.

Jako náčelník musel být nejsilnější, nejodvážnější a nejzkušenější.
První v boji a poslední, kdo uteče.
Jeho lid ho následoval, protože věděl, že náčelník vždy půjde první do každého nebezpečí.

Jeho vesnice spala, on ale nedokázal zamhouřit oka. Jako vždy.

Přišel zkontrolovat lodě. Nikdy totiž nenechával bouři bez dozoru.
Bouře byla znamení…ale tahle byla jiná. Příliš prudká, náhlá a příliš neklidná.

Havran zakroužil nad jeho hlavou, zakrákal a Ragnvald sevřel čelist.
„Vím,“ zamručel do větru. „Cítím to taky.“

Otočil se a zamířil zpět k vesnici.

Hransfjord ležel na okraji hlubokého fjordu, kde se moře zařezávalo mezi strmé skály. Na krytém, strategickém místě, které skýtalo výhodu před nepřáteli

Havraní klan čítal na 150 lidí, což ho činilo jedním z největších. Dřevěné chatrče byly nízké, pevné, stavěné proti větru, s travnatými střechami zatíženými kamením.
U mola stály tři lodě Havraního klanu… dlouhé, úzké, s dračími hlavami na přídi, a další dvě byly vytažené výš na břeh, převrácené, aby je vítr neodnesl.

Nad vesnicí se tyčil dlouhý dům náčelníka.
Byl větší než všechny ostatní stavby dohromady… téměř šedesát metrů dlouhý a šestnáct metrů široký.
Stál na malém návrší, aby měl výhled na fjord i na cestu od hor.
Dlouhý dům Havraního klanu byl jako loď obrácená vzhůru nohama… dřevěné trámy se zvedaly vysoko, až k otvoru pro kouř, odkud se linul tenký pruh světla.
Uprostřed se táhlo ohniště, které nikdy nevyhaslo.

V náčelníkově domě nespal jen on. Po stranách haly byly lavice pokryté kožešinami… sobí, medvědí, vlčí, a na nich spali válečníci, mladí muži, kteří ještě neměli vlastní domy. Několik žen, které se staraly o oheň a jídlo, spalo blíž k zadní části domu, a děti, které neměly matku nebo otce, spaly poblíž nich.

Na trámech visely štíty, přilby, sušené byliny a svazky česneku.
Vůně kouře se mísila s vůní dřeva, tuku a medu.

Vzadu, za kožešinovou přepážkou, byl náčelníkův pokoj. Vchod zakrýval těžký závěs z medvědí kůže, pod nímž se mihotalo teplé světlo svíček.
Pokoj jarla byl rozlehlý a hřejivý, prostoupený vůní dřeva a kouře. Po stěnách visely meče, štíty, luky i lovecké trofeje, mezi nimi rohy na pití a amulety z kostí. Všude ležely kožešiny… na posteli, na truhle, i na zemi před ní, měkké a těžké, tlumící kroky. Uprostřed místnosti žhnula kovová mísa s uhlíky, šířila teplo a rudé světlo, které se odráželo od bronzového zrcadla na truhle.

Když Ragnvald vystoupal po zasněženém svahu k dlouhému domu, vítr se mu opřel do zad. Zvedl kožešinový závěs a vstoupil dovnitř.

Teplo ho udeřilo do tváře… ale nebyl to klid noci, který čekal. V hale panoval zmatek. Muži stáli v hloučku u ohniště, šeptali si, někteří se ohlíželi k jeho pokoji. Když ho spatřili, rozestoupili se.

„Náčelníku…“ začal jeden z nich značně rozrušeně, „Našli jsme něco. Nebo spíš… někoho.“