Ragnvald ještě ani nestihl vejít do svého pokoje a už slyšel tlumené hlasy svých mužů.

„To není žena,“ procedil jeden z mladších válečníků a ustoupil o krok, „Viděl jsem čarodějnici v Trondheimu… tahle vypadá stejně. Bledá jak duch, oči zavřené, ale… dýchá jinak.“

„Hlupáku,“ zavrčel starší muž, „čarodějnice nepadají z nebe. Tohle je znamení. Bouře přišla příliš rychle. Havran kroužil nad domem. Bohové něco chtějí.“

„Bohové,“ odfrkl další, „bohové by neposlali ženskou v takových šatech. Podívej se na to… to není látka z našeho světa. Ani z žádného, co znám.“

„Možná je to draugr,“ zašeptal někdo zezadu. „Mrtvá, co se vrátila. Podívejte na její ruce… jsou studené jak led.“

„Draugr by dýchal jinak,“ odporoval jiný, ale hlas se mu třásl. „A měl by oči otevřené. Tohle… tohle je něco horšího.“

„Měli bychom ji zabít,“ vyhrkl jeden z nejmladších. „Než přinese neštěstí. Bouře už je dost.“

„Zabít?“ otočil se na něj starší válečník. „A co když je to dar? Co když ji poslal Odin? Nebo Freya? Chceš zabít posla bohů?“

„Já… já jen…“ Zbledl mladík.

„Ticho,“ sykl další. „Náčelník jde.“

Hala ztichla, jako by se i oheň bál dýchat. Ragnvald prošel mezi svými muži, kteří mu ustupovali z cesty, a cítil, jak se mu napínají svaly na šíji.
Něco bylo špatně. Příliš špatně.

„Je uvnitř,“ zašeptal jeden z nich, když kolem něho procházel, „Spadla z nebe… nebo z hor… nevíme. Je… jiná.“

Ragnvald ucítil, jak mu srdce udeřilo o žebra. Ne ale ze strachu… ten neznal, ale náhle pocítil něco, co nedokázal pojmenovat.

Odhrnul závěs a teplo z uhlíků se mu opřelo do tváře…a tam, na kožešinách před jeho postelí, ležela žena. Cizí. Promrzlá, a bledá jako sníh venku.

Ragnvald se zastavil těsně u ní a na moment se mu zastavil dech.
Zírala na něj tichá, cizí krása, jaká sem nepatřila.

Její tvář byla bledá jako měsíční světlo na sněhu, jemná, téměř křehká… a přesto v ní bylo něco, co ho nutilo dívat se dál.
Dlouhé, jako havraní křídla černé vlasy měla rozhozené po kožešinách jako temný proud. Byli hladké a lesklé, úplně jiné než drsné copy žen jeho klanu.
A její rty… příliš červené na někoho, kdo leží promrzlý na zemi. Příliš živé.

Ragnvald cítil, jak se mu napínají prsty, když k ní klekl. Jako by se bál, že když se jí dotkne, rozpadne se na prach.
Přejel pohledem po jejích šatech… látka byla jemná a hladká. Nic takového nikdy neviděl. Ani na obchodnících z jihu, ani na ženách z ostrovů.

Byla jiná. A ta jinakost ho zneklidňovala víc než bouře venku.

Ragnvald k ní natáhl ruku… pomalu, jako by se dotýkal něčeho, co by mohlo zmizet, kdyby se pohnul příliš rychle.
Jeho prsty se zastavily těsně nad její tváří.
Cítil, jak se v něm perou dvě síly: muž, kterého ta cizí krása přitahovala, a náčelník, který nesmí dovolit, aby se v jeho domě objevilo něco, co by mohlo ohrozit klan.

Nakonec se jí lehce dotkl hřbetem prstů, jako by se bál, že ji probudí… nebo že se probudí něco v něm, co nechce znát.

„Není mrtvá,“ zamručel, spíš pro sebe než pro ostatní, a za jeho zády to zašumělo.

„Dotkl se jí,“ vydechl jeden z mladších, jako by sledoval zakázaný rituál.

„To neměl dělat,“ procedil jiný. „Jestli je to čarodějnice, může ho proklít.“

„Nebo si ho vybrala,“ ozval se starší válečník tiše. „Bohové někdy mluví skrze ženy.“

Ragnvald se narovnal a otočil k nim hlavu.

„Držte jazyk za zuby,“ zavrčel ostře, „Je to žena. Nic víc.“

Ale když se na ní znovu podíval, věděl, že lže. Sobě i jim.

Byla krásná způsobem, který ho zneklidňoval.
A byla v jeho pokoji… v jeho světě.

A on, náčelník, muž, který se nebál ničeho… se poprvé po dlouhé době cítil, jako by mu někdo vyrazil dech.