Ragnvald se k ní naklonil blíž.
Jeho stín dopadl přes její tvář a na okamžik měl pocit, že se její dech zrychlil.
Nebo to bylo jen jeho vlastní srdce, které se mu ozvalo v uších?

„Přineste vodu,“ zavrčel přes rameno, aniž by se na muže podíval, ale nikdo se ani nepohnul. Všichni se zatajeným dechem sledovali počínání svého náčelníka.

„Hned!“ Zavrčel, a jeden z válečníků se konečně rozběhl.

Ragnvald mezitím položil dlaň na její krk, těsně pod čelist…hledal tep.
Byl slabý, ale byl tam.

A poprvé za svůj život měl pocit, že se jeho srdce rozbušilo něčím, čemu sám nerozuměl, a zaskočilo natolik, že na okamžik zapomněl dýchat.

Tato žena byla… jiná…

Nebyla jako ženy jeho klanu… drobné a podsadité, zvyklé na tvrdou práci, vítr a sůl.
Nebyla jako otrokyně, které viděl na trzích.
Nebyla jako žádná žena, kterou kdy potkal.

Když se k ní sklonil, ucítil slabou vůni…čistou a cizí. Takovou, že měl nutkání si přivonět znovu.

„Je to čarodějnice, Ragnvalde,“ Zašeptal Torsten, jeho mladší bratr, za jeho zády.

Ragnvald neodpověděl. Bylo mu jasné, že by tomu měl sám věřit. Jeho rozum mu říkal, ať se od ní drží dál, ale jeho srdce mluvilo jinak.

Nemohl prostě věřit tomu, že by taková krása mohla nésti zlo.

Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho nějaká žena tak okouzlila. Dokonce se nedokázal ovládnout, aby si neprohlédl její nahé tělo pod tou zvláštní, tenkou látkou.

A to mu nebylo podobné. Nahotu zde brali jako každodenní a přirozenou věc. Však nebylo výjimkou, aby se muži i ženy koupali současně.

Ale nyní? Jeho tělo se probudilo bez jeho přičinění, a to se mu nelíbilo.

Náhle se její řasy lehce zachvěly…

„Je vzhůru,“ vydechl Torsten, „To není dobré znamení.“

„Mlč!“ Zavrčel jarl, aniž by se otočil na bratra.
Nebyl totiž jediný, kdo za vším, co si nedokázal vysvětlit, viděl Odinův hněv.

Lara se nadechla…a pak ještě jednou prudčeji, jako by se topila a konečně se dostala nad hladinu.
Její víčka se pomalu otevřela…a první, co viděla, byl on…

Muž s rameny širokými jako dveře, tak mohutnými, že vyplňoval celý prostor kolem ní.
Tvář měl tvrdou, ostře řezanou, jako by ji vytesal sám mráz.
Vysoké lícní kosti, pevná čelist, stín vousů, který mu dodával drsnost.
A na bradě malý, pevně spletený copánek… znak muže, který přežil víc, než by měl.

Jeho oči byly tmavé, hluboké a nebezpečné. Dívaly se na ni tak intenzivně, že měla pocit, že ji propalují skrz.
Jeho dlouhé vlasy byly zcuchané větrem, těžké a tmavé, s několika tenkými copánky spletenými u spánků… válečnický zvyk, který nosili jen muži, kteří už viděli spoustu krve.
Vypadal divoce a nebezpečně.
A přesto… když se na ni díval, bylo v tom něco lidského…něco, co ji zaskočilo stejně jako jeho.

Ragnvald cítil, jak se mu rozbušilo srdce… její pohled se ho dotkl způsobem, který nečekal. A který nechtěl.

Byla krásná, a to byla hrozba.

„Nehýbej se,“ řekl tiše, hlasem, který se nedal neposlechnout. A v tu chvíli si uvědomil, že se mu dech zrychlil.

„Jarle…“ ozval se Torsten nejistě, „Co s ní uděláme?“

Ragnvald se ani nepohnul a upřeně hleděl do jejích očí.

„To rozhodnu já!“

A v tu chvíli všichni pochopili, že se stalo něco, co nikdo z nich nečekal.

Ani on.

***

V raném vikinském období byla nahota běžnou součástí života. Muži i ženy se často koupali společně v badstově… teplé potní místnosti, která sloužila k očistě i léčbě.
Vikingové měli k tělu praktický a neostýchavý vztah, a proto Ragnvaldova reakce na Laru není způsobená její nahotou, ale její jinakostí.

Cizinec, který se objevil „odnikud“, byl v té době považován za znamení bohů… dobré i zlé.
Strach z magie, vědem a seidr byl silný, a proto Torsten i ostatní muži reagují s obavami.
Náčelník však nesměl jednat ze strachu. Jeho úkolem bylo chránit klan a rozhodovat s chladnou hlavou, i když se uvnitř bouřil.