Lara zamrkala a podívala se na muže nad sebou.
Okolo ní se shromáždilo několik mužů, a všichni se na ni dívali podezřívavě a s obavami v očích. Až na něj…

Ihned pochopila, že je to on…muž, kvůli kterému je zde. Náčelník Havraního klanu Ragnvald Hranfsson.

Ani ve snu by ji ale nenapadlo, že ono proroctví bude pravdivé, a že opravdu zjeví zde…v roce 870.

„Neublížíte mi?“ Zašeptala, když pohlédla do tváře mužů kolem sebe. Všichni byli vysocí, hřmotní a vypadali divoce.

Nejvyšší a nejmohutnější byl ale náčelník. Úplně se jí z něj podlomila kolena. Ač ale vypadal nebezpečně, pocítila zvláštní klid.
Jako kdyby věděla, že ji tato hora svalů ztvrdlých na kámen, neublíží.

„Kdybych ti chtěl ublížit…už by ses neprobudila.“ Řekl klidně, a ona mu věřila.

Pak si uvědomila, že mu rozumí. Věděla, že v této době byl jazyk jiný než v její době, ale ona rozuměla každičké slovo.

Pokusila se posadit, ale její tělo se podlomilo. Byla slabá a malátná a cítila se unaveně.

„Pomalu…“ zabručel Ragnvald, zachytil ji paží a vyhoupl si ji do náručí, jako kdyby vůbec nic nevážila.

Lara se nadechla a instinktivně se přitiskla k jeho mohutné hrudi. V tu chvíli si uvědomila, jak je silný…nejen fyzicky, ale jeho přítomnost byla jako stěna. Nedalo se ji obejít, a nedalo se jí ani vzdorovat.

„Jarle…co chceš dělat?“ Vydechl Torsten, když pochopil, že chce náčelník tu ženu položit na svou postel, „Měli bychom zavolat vědmu. Ona…“

„Tvůj bratr má pravdu, náčelníku…“ přidal se další z mužů, „Může být nebezpečná, vždyť…“

„Tak dost!“ Zavrčel Ragnvald rozzlobeně, a obrátil se na ně s dívkou v náručí, „Jste jako staré, ustrašené báby!“

Dveře Ragnvaldovy komnaty se náhle otevřely, a dovnitř vstoupil Eirik Bjarnssen. Jarlova pravá ruka, přítel, a jediný komu opravdu věřil za každých okolností.

 Očima přelétl místnost… muže namačkané u stěn, Torstena bledého strachem… a pak Ragnvalda…a ženu v jeho náručí.

„Co se tu děje,“ pronesl hlubokým hlasem, a jeho pohled sklouzl na dívku…bledou, slabou, přitisknutou k Ragnvaldově hrudi… a pak zpět na náčelníka.

A v tom jediném pohledu bylo všechno: pochopení, varování i tichá otázka, kterou si nikdo jiný netroufl položit.

Protože Eirik okamžitě poznal, že Ragnvald ji nedrží jako hrozbu. Držel ji jako kdyby ji chránil. A to nebylo obvyklé.

„Našli jsme ji tady…“ zavrčel Torsten, jako by se musel obhájit. „A on ji…“

„Vidím…“ přerušil ho Eirik klidně. Byl to hlas muže, který už pochopil víc než ostatní.

„Je slabá,“ řekl prostě Ragnvald a pohlédl na svého přítele, „Potřebuje teplo.“

Eirik přikývl. Pochopil, že náčelník ji tím chrání. Nikdo si bez jeho svolení nedovolí vstoupit do jeho komnaty. Nikdy.

Eirikova tvář se ani nepohnula, ale v očích se mu na okamžik objevil stín pochopení. A možná i obavy.

„Ven!“ řekl Ragnvald bez ohlédnutí a položil dívku na postel.

Muži zaváhali.
Torsten otevřel ústa, ale Eirikův jediný pohled ho umlčel dřív, než stihl cokoli říct.

„Slyšeli jste náčelníka,“ pronesl Eirik tiše, ale důrazně.

Jeden po druhém se stáhli ke dveřím.
Torsten naposledy pohlédl na ženu na posteli… a v jeho očích nebyl jen strach, ale i něco jako závist…a pak zmizel za prahem.

Když se dveře téměř zavřely, objevila se v nich drobná postava… Sigrun, Ragnvaldova mladší sestra.
Vlasy měla spletené do dvou pevných copů, a na svůj věk zvědavé a bystré oči.
Zastavila se na prahu, a její pohled sklouzl na Laru… a pak na Ragnvalda.

„Bratře… kdo je to?“ zašeptala vykuleně, a pak jako vždy bez pozvání, nakráčela do jeho pokoje.