Ragnvald se postavil za postelí, s rukama založenýma na hrudi a zamračeně sledoval dívku ve své posteli.

Vůbec se mu ale nelíbilo, že v jeho posteli leží tohle stvoření…

Jenže on byl náčelník… muž, který má mít chladnou hlavu, pevnou ruku a srdce, které se nehne ani o píď, když se kolem hroutí svět.
Ale tahle dívka… to v něm rozdmýchala víc, než by chtěl.

Ne že by se mu ale nelíbila…byla krásná. Překrásná způsobem, který neznal, a který ho nesmírně lákal… ale zároveň štval.

Na okamžik ho dokonce napadlo, jestli ji neposlala Freya. Bohyně lásky, krásy, magie… a osudu.
Ženy, které se objevily z ničeho nic, se v příbězích vždycky pojily s ní.

A Freya neposílala ženy jen tak…když zasáhla, znamenalo to spojení. Lásku a osud. Něco, co se nedalo obejít ani zlomit.

Ragnvald sevřel čelist a zamračil se ještě víc.

Ne! Hloupost. Pověry pro slabé. Něčemu takovému, přeci nikdy neuvěří…a hlavně to nedopustí. Nikdy se nezamiluje…

Raději by znamení od Odina…boha války, smrti a obětí… věcí, které znal a kterým rozuměl. Ale Freya? Nikdy!
Ta zasahovala tam, kde byl muž nejzranitelnější…v jeho srdci. Nechala ho toužit.
V osudu, který se nedal vybojovat mečem.

A on nebyl muž, který by se nechal vést bohyní lásky…Lásku přeci zavrhl už hodně dávno…

Bylo tomu už dvanáct dlouhých zim, co ztratil ženu, kterou miloval. Bylo mu tehdy sotva devatenáct, a v té době ještě na lásku věřil…jenže teď už ne.
Gudrun byla žena, se kterou plánoval svůj život, jenže jak později zjistil, nebyla taková, jak si myslel.
 Na její zradu nikdy nezapomněl…a tehdy se také zařekl, že nad ním Freya nikdy nezvítězí.

„Dobře…“ procedil skrz zuby Ragnvald, aniž by se přestal mračit, „Až se vyspíš, promluvíme si. A pak rozhodnu, co s tebou!“

Ragnvald se odmlčel…, jeho poslední slova visela ve vzduchu jako těžký kámen.
Eirik stál vedle něj ve stejném postoji… ruce měl založené na hrudi a nohy pevně rozkročené, s nečitelným výrazem ve tváři.
Jen koutkem oka sledoval Ragnvalda, jako by z jeho napětí chtěl vyčíst víc, než náčelník dovolil ukázat.

„Tvrdá slova,“ zamručel tiše, sotva slyšitelně. Nebyla to výčitka, jen konstatování přítele, který ho zná lépe než sám sebe.

 „Musí vědět, že nejsem její přítel,“ odsekl náčelník, aniž by pohnul hlavou, „A že tohle není místo, kde se může cítit bezpečně.“

 „Hmm..., a přesto jsi ji položil sem…do své postele?“ Povytáhl Eirik obočí v otázce, ale odpověď nepotřeboval.

Znal Ragnvalda od malička. Byli stejně staří, a dal by za něj svůj život bez váhání. A tedy také poznal, že je náčelník tou zvláštní ženou okouzlen. Což jak chápal, se náčelníkovi nelíbilo.
Věděl, že náčelník už dávno zavrhl Freyu, a tedy veškeré pokusy na lásku. Nevěřil ženám, a už vůbec neměl v plánu se někdy zamilovat.
Ano, měl milenky…a ne jednu, ale nikdy by si žádnou nepřivedl do svého domu. Do svého teritoria. Však bylo spoustu míst, kde mohl s ženou spočinout a ulevit tak svému tělu.

 „Protože by jinak umrzla,“ zavrčel Ragnvald naštvaně, „Nic víc v tom nehledej!“

Eirik neodpověděl…nemusel. Jeho chování bylo výmluvnější než všechna slova.

Lara mezitím pomalu klouzala do spánku. Víčka se jí zavírala, dech se zklidňoval, prsty povolily sevření kožešiny.
Její tvář se uvolnila… a v tom okamžiku vypadala ještě krásněji…
Jako někdo, kdo sem nepatří…
Jako lesní víla…

Sigrun se naklonila dopředu, až se dotkla Ragnvaldova lokte.
„Bratře…“ zašeptala, „ona se tě nebojí.“

 „Je slabá. Neví, kde je.“ Zavrčel Ragnvald okamžitě.

 „Ne. To není ono.“ Vedla si Sigrun svou, a pohodila hlavou k posteli, „Dívá se na tebe jinak než všechny ženy dosud.“

„Sigrun má pravdu,“ usmál se Eirik a plácnul Ragnvalda po zádech, „Ženy se tě buď bojí, nebo ti padají k nohám. Ale tahle?“

„Ať je, kdo chce,“ řekl Ragnvald tvrději, než by chtěl, „ráno se dozvíme víc.“

Eirik přikývl. Sigrun ustoupila o krok. A Ragnvald se naposledy podíval na dívku, která ležela v jeho posteli… v místě, kam nikdy nikoho nepustil.

„Jdeme,“ procedil. „Ať spí. Ráno rozhodnu.“

A s těmi slovy se obrátil k odchodu… přesvědčený, že má věci pod kontrolou.

Jenže když za nimi dveře tiše zapadly, v komnatě zůstalo něco, co si nechtěl připustit…

Freya se možná opravdu smála.

***

V severské víře byla znamení bohů brána velmi vážně.
Zvlášť ta, která se týkala lásky, osudu nebo války.

Freya, bohyně lásky, krásy a magie, byla pro Vikingy mocná a nebezpečná.
Ženy, které se objevily „z ničeho nic“, bývaly v příbězích spojovány právě s ní.
Freya však nezasahovala bezdůvodně… její znamení vždy ukazovala na osudové spojení, které se nedalo obejít ani zlomit.

Odin, bůh války, smrti a obětí, byl naopak bohem, jehož znamení se týkala boje, krve a rozhodnutí, která měla cenu života.
Jeho zásahy byly tvrdé, ale pro válečníka pochopitelné.

Pro muže jako Ragnvald byla představa, že by ho zasáhla Freya, mnohem děsivější než znamení od Odina.
Odin vyžadoval krev a odvahu… věci, které znal.
Freya zasahovala tam, kde byl muž nejzranitelnější: v jeho srdci.

Proto Ragnvald odmítá uvěřit, že by dívka v jeho posteli mohla být jejím dílem.
A právě proto ho ta myšlenka tolik zneklidňuje.