Ještě, než Lara ráno otevřela oči, do nosu ji praštila vůně dřeva, kouře a něčeho, co nedokázala pojmenovat…drsného a mužského.

Zhluboka se nadechla a vdechla tu zvláštní vůni, která už sama o sobě v ní probouzela něco, co zatím ještě nepoznala. Takové divné a zvláštní pocity kolem žaludku. Ta vůně se jí zdála tak vzrušující, až se jí rozbušilo srdce.

Teprve když otevřela oči a zadívala se na dřevěný strop nad sebou, si uvědomila, kde je… v jeho posteli.
V posteli muže, ze kterého se i jí rozklepala kolena. Tedy skoro.

„No jasně,“ zašeptala do ticha, aniž by odrhla zrak od stropu, „Celý pokoj je úplně nasáklý testosteronem.“

„Co je to testosteron?“ Ozvalo se vedle ní tiše. Lara sebou trhla a zamrkala. Srdce jí ještě bušilo z toho, jak se lekla hlasu vedle sebe.
Na stoličce vedle postele seděla Sigrun, ruce měla opřené pod bradou a zvědavě si ji prohlížela.

 „Sakra, to jsem se lekla…“ Vyhrkla Lara a posadila se, „Nevěděla jsem, že tu někdo je…“

„Promiň…nechtěla jsem tě probudit. Já jen…“ usmála se a natáhla ruku, aby se dotkla Lařiných vlasů, „Já jsem Sigrun…náčelníkova sestra.“

Lara si změřila dívku pohledem…ta dívka se jí líbila na první pohled. Byla drobná, ale její oči byly plné zájmu a zvědavosti.
Měla dlouhé, světle popelavé vlasy spletené do copů, ozdobené korálky a kousky kostí.
 Na sobě měla tmavou vlněnou tuniku, staženou v pase koženým opaskem, a přes ramena jí splývala světlá kožešina, připevněná bronzovou sponou. Na nohách měla měkké kožené boty, vysoké až ke kolenům, pevně omotané vlněnými onucemi, které jí chránily lýtka před zimou.

Nic okázalého. Nic, co by křičelo, že je sestra náčelníka. A přesto v tom bylo něco… důstojného.

„A já jsem Lara.“ Zašeptala, a automaticky si přitáhla kožešinu ke krku a znovu se zhluboka nadechla.

„A co je to ten testosteron?“ zopakovala dívka, tentokrát pomaleji, jako kdyby to cizí slovo ochutnávala.

Lara na okamžik ztuhla.
Jak to vysvětlit někomu z roku… no, z doby, kdy se o hormonech nemluvilo?

„To je…“ začala opatrně, „To je něco, co mají muži. A… je to cítit.“

 „Cítit?“

„Ano,“ přikývla Lara a přitáhla si kožešinu ještě blíž k tělu. „Je to taková… energie. Mužská vůně. Čím víc má muž testosteronu…tím je silnější a dominantnější. Odvážnější…Jako když někdo vstoupí do místnosti a všechno se změní.“

Sigrun se zamyslela, pak se jí koutky rtů nepatrně zvedly.

„Myslíš… Ragnvalda.“

 „Já… neřekla jsem…“ Zrudla Lara.

„Nemusela jsi,“ přerušila ji Sigrun jemně, „Je to jeho komnata. Jeho vůně. Jeho prostor. Jeho síla.“
Naklonila hlavu. „A ty jsi v tom všem spala.“

Sigrun se na ni dívala ještě chvíli, a pak se její výraz změnil.
Ztichla a podívala se ke dveřím.

„To je Ragnvald,“ zašeptala, a Lara ztuhla.

 „Až se tě bude ptát… mluv pravdu,“ zašeptala Sigrun, a naklonila se k ní ještě blíž, „A nic neskrývej. On to pozná.“

 „A… co když pravdu nevím?“

 „Tak mu to řekni…, Laro. Hlavně nelži. On se víc bojí lži než něčeho neznámého.“