Ragnvald otevřel dveře a na okamžik se zastavil na prahu…to, co viděl, ho na zlomek vteřiny vyvedlo z rovnováhy.

Ta dívka…ležela v jeho posteli… v jeho velké, široké posteli, kde se každý jiný člověk ztrácel, a ona tam vypadala ještě menší.
Ztracená, a přesto nějak… nepřehlédnutelná.

Její dlouhé černé vlasy se rozprostíraly po kožešinách jako temný závoj…
Nikdy neviděl takovou barvu. Černou jako havraní křídla.

Na okamžik ho napadla Freya. Ta myšlenka přišla sama a náhle…a stejně rychle ji podrážděně zavrhl, naštvaný, že ho vůbec napadla.

Její kůže byla další věc, která ho zarazila. Byla hladká. Čistá. Bez jizev, bez stop po práci, bez šrámů, které měly všechny ženy v jeho vesnici.
Vypadala… jinak.
A to „jinak“ ho znervózňovalo víc, než by chtěl.

„Je vzhůru,“ řekla tiše Sigrun.

 „Vidím.“ Přikývl, a sledoval, jak si přitáhla kožešinu k tělu a dívala se na něj s výrazem, který neuměl přečíst.
Nebyl to ale strach, jaký vzbuzoval už jen svou přítomností na kohokoliv, koho znal…a nebyla to ani podbízivá drzost žen, které se mu vrhaly k nohám a snažily se ho získat na svou stranu.

„Sigrun,“ pronesl nakonec, „přines jí něco na sebe. Nechci, aby ji takhle viděli.“

Sigrun přikývla, ale koutkem oka se na něj podívala přesně tím způsobem, který ho rozčiloval.
Bylo mu jasné, na co jeho malá sestřička myslí. Jako kdyby říkala… „Poslala ji Freya a ty sám to víš. Mě neoklameš, bratříčku.“

Naštvaně svraštil obočí. Vždycky Sigrun rozmazloval.
Bylo jí sedm, když za ní převzal zodpovědnost, a jemu pouhých devatenáct. Nastoupil tenkrát na trůn, po smrti jejich otce, jarla Styrlbjorna, a on se stal náčelníkem.
Nyní bylo Sigrun osmnáct, ale rozmazoval ji pořád stejně…ke svému vzteku.

„Hlavně muži,“ napadlo ho v duchu. A ta myšlenka ho podráždila ještě víc než ta předtím.

Sigrun vyklouzla z místnosti…a v tu chvíli se ve dveřích objevil Eirik. Samozřejmě. Jeho pravá ruka. Jeho stín.
Muž, který ho téměř nikdy nenechal bez ochrany… a ne proto, že by si myslel, že ji Ragnvald potřebuje, ale byla to jeho povinnost.

Eirik se opřel o futra, ruce si založil na hrudi, a krátce přejel pohledem Lařinu postavu v posteli.
Nic neřekl, ale Ragnvald ten pohled viděl. A nelíbilo se mu to.

„Co?“ zavrčel tiše.

 „Nic.“ Ušklíbl se Eirik tajemně, a po tváři mu přelétl úsměv.

„Tak…teď mi řekneš, kdo jsi,“ Řekl Ragnvald a postavil se do svého tradičního postoje, s rukama založenýma na hrudi, „Tvé jméno?“

„Lara…pane…“ vydechla tiše a sklopila zrak.
Najednou měla pocit, jako kdyby ji došla slova. Vůbec to ale nechápala. Jí přeci nikdy nedošla slova.

Jenže jeho přítomnost zdála se jí tak intenzivní, že si nemohla pomoci. Snad také cítila, že úplně bezdůvodně rudne. A to se jí také nestávalo.

„Pane,“ zopakoval Ragnvald pomalu, jako by to slovo zkoušel na jazyku. Bylo měkké. Cizí. A přesto v něm bylo něco, co ho zneklidnilo.

Nikdo mu tak neříkal…byl jarl. Náčelník, tedy ho každý oslovoval tak. A jen vyvolení, mohli mu říkat jménem. Ale pane?

„Nu dobrá,“ řekl nakonec měkčeji, než by chtěl, „Odkud jsi přišla?“

Lara se zhluboka nadechla, aby mu řekla všechno, ale nakonec jen vypustila přebytečný vzduch z plic.

Nemůže mu ještě říct pravdu. Ještě ne.

Bylo jisté, že v této době, kdy lid věřil na bohy, znamení, kletby a čarodějnice…
V době, kdy stačilo jedno špatné slovo a člověk skončil na hranici nebo v řece se svázanýma rukama, aby se „ukázalo, zda ho přijme voda“, by jí jistě nevěřil.

Musí si vymyslet něco, co zní uvěřitelně. Něco, co jí dá čas.

***

Víra a strach Vikingů

Vikingové žili ve světě, kde se hranice mezi skutečností a nadpřirozenem téměř nerozlišovala.
Věřili, že bohové zasahují do každodenního života, že znamení na obloze či nečekané události mohou být poselstvím od Ódina, Freyi nebo Lokiho. Každá nevysvětlitelná věc měla svůj důvod… a ten důvod byl vždycky buď požehnáním, nebo varováním.

Lidé, kteří se objevili „odnikud“, bez minulosti, bez rodiny, bez vysvětlení, byli považováni za bytosti dotčené bohy.
Někdy to mohlo znamenat výjimečný osud.
Častěji to však znamenalo nebezpečí.

Vikingové se báli čarodějnic (seidr), vědem a lidí, kteří „viděli víc, než by měli“.
Ženy obviněné z čarodějnictví byly často vyhnány, někdy zabity, jindy podrobeny zkouškám… ohněm, vodou nebo železem.
Cizinec bez minulosti byl vždy podezřelý.
A žena, která se objevila uprostřed sněhu bez stopy, bez zranění a bez vysvětlení, by byla pro mnohé důkazem zásahu bohů… nebo znamením neštěstí.