Večerní světlo pronikalo do salonu přes zlatem vyšívané závěsy. Oheň v krbu praskal tiše a sklenky s vínem odrážely jeho rudý odlesk jako kapky krve na ubruse.

Lady Genevieve seděla na pohovce, úsměv perfektně vykreslený, držení těla přesně takové, jak se sluší na dámu jejího postavení.

Eleanor ji sledovala. Mlčky, nenápadně, ale ne s lhostejností. Byla zvyklá číst mezi řádky. A tady bylo čtení až příliš snadné.
Příliš sladká. Příliš dokonalá. Příliš... prázdná.

Sebastian seděl rozvalený v křesle s nohou přes nohu. Sklenku vína kolébal mezi prsty a jeho pohled jí zpočátku jen přejel po ramenou, ale pak se zastavil.
Byla to ona. Samozřejmě že ano.
Vzpomínka se mu vynořila bez pozvání — hedvábný smích, prsty na jeho zápěstí, parfém, který dusil i čerstvý vzduch.
Potkali se v městském salonu jeho přátel. Ne že by ji pozval... Ale byla rychlá. Věděla, co říct, čím se ho dotknout, a jak se vmáčknout až do postele muže, kterého si vybrala.
Sebastian nelitoval. Nikdy nelitoval žádné noci se ženou. Ale tahle? Tahle v něm zanechala pachuť. Ne zahanbení — spíš varování.

Nicholas stál u krbu. Neřekl zatím nic. Jen sledoval. Byla jako obraz, do kterého někdo vetkal všechny správné prvky, ale zapomněl mu dát duši.
Jeho analytická mysl ji během pár minut rozebrala jako šachový tah: žádné přesvědčení, jen strategie.
Dámě chybí srdce. Škoda, že se neztratila cestou.

A Nathaniel?
Stál u knihovny, jedno koleno lehce opřené o stůl.
Sledoval je, poslouchal, ale slova k němu nepronikala. Po celou dobu mu v hlavě zůstával jiný obraz: chlapec se dřevěným koníkem.
Oči, které byly až bolestně povědomé.
Něco na tom dítěti ho hlodalo... a zároveň hřálo. Vědomí, že se ten malý chlapec nebál mluvit s mužem, kterého se všichni ostatní pokoušeli jen ohromit nebo potěšit.

Genevieve něco říkala o flóře francouzské riviéry.

Nathaniel se otočil. „Cože?" vytrhl se z myšlenek.

„Říkala jsem, že Riviéra je v této roční době nádherná," zopakovala se sladkým úsměvem. „Byl jste tam, můj lorde?"

„Byl jsem ve válce," odpověděl stroze. A pak dodal, tišeji: „Tam nejsou zahrady."

Na okamžik nastalo ticho. Eleanor se napila. Sebastian se uchechtl. Nicholas se ušklíbl.

A Genevieve si poprvé všimla, že ani jeden z těchto lidí ji nepřijal tak, jak doufala.

Nathaniel přešel k příborníku a nalil si whisky. Pomalu, pečlivě, téměř obřadně. Cinknutí sklenky o krystalovou karafu bylo jediné, co se ozvalo. Potom se zadíval do jantarové tekutiny, jako by v ní hledal odpovědi, které nedávaly smysl.

„Máte krásný dům," pronesla Genevieve po chvíli, když se ticho začalo protahovat víc, než považovala za bezpečné.

„Má matka," odvětil Nathaniel s ledovým klidem, aniž by se na ni podíval, „Nechlubím se cizím vkusem."

Eleanor se na moment pousmála, aniž by pozvedla koutky. Jen její oči na okamžik zazářily. Genevieve ta odpověď zjevně zaskočila, ale rychle nasadila opět dokonalý výraz.

„Jistě. Samozřejmě. Lady Margaret má vytříbený vkus."

Sebastian se mezitím naklonil k Nicholasovi a polohlasem, ale zřetelně poznamenal: „Vsadím se, že i její knihy jsou jen prázdné krabice s hezkou obálkou. Vypadá to jako knihovna, ale uvnitř? Jen vzduch a ambice. Vždyť působí jako žena, co čte jen názvy parfémů."

Nicholas si přihnul vína, aniž by změnil výraz a přikývl: „A stejně jako ony — hezky voní, ale po týdnu tě začne bolet hlava."

Genevieve se ohlédla, její rty zůstávaly ve tvaru úsměvu, ale v očích se jí mihlo cosi ostřejšího. Bylo čím dál těžší předstírat, že atmosféra v místnosti je přívětivá.

Nathaniel sklenku odložil a konečně se k ní otočil.

„Lady Montroseová," pronesl formálně, jako by odpovídal na dopis, „rád bych vám popřál příjemnou první noc na Ashbourne Hall."

Genevieve se chtěla zvednout, vděčná za jakoukoli výmluvu opustit místnost, ale Eleanor ji předešla.

„Budete potřebovat doprovod, slečno? Schody v přítmí bývají zrádné."

„Děkuji, zvládnu to," odvětila Genevieve s tenkým úsměvem.

A když za ní zaklaply dveře, v místnosti to znovu ztichlo.

„No..., to bude ještě jízda." Ušklíbl se Sebastián.

Nathaniel se mlčky zadíval do prázdna. V hlavě mu nezněla Riviéra. Jen jméno, které vyslovil malý chlapec: „Nathan, pane."