Ashbourne Hall se probouzel pomalu. Zámky tiše cvakaly, voda zurčela v potrubí starých stěn a vůně ranní kávy pronikala až k chodbám v patře.

Genevieve sestupovala po schodišti, jako by to bylo pódium.
Oči dvou sloužících ji sledovaly. Jeden jen sklonil hlavu. Druhý se příliš dlouho díval — a Genevieve se usmála. Ta pozornost, ten obdiv... to bylo její království.

Rosalin ji zahlédla koutkem oka. Stála u schodů do sklepa a nesla čisté utěrky. Ani se nepohnula. Zůstala ukrytá ve stínu sloupu a jen tiše dýchala.
Genevieve se smála, vysokým, křišťálovým smíchem. Mluvila s lady Margaret a dlouhé prsty měla položené na její paži.

Tak tedy přišla, pomyslela si Rosalin. Je skutečná. A krásná.
Ale pod tou krásou... něco mrazilo.

≈≈≈

Odpoledne seděla Eleanor v knihovně s knihou na klíně, ale nečetla. Sebastian ležel v křesle s hlavou zvrácenou dozadu.

„Tak co, už ti stačila nabídnout růži a věčné přátelství?" Zazubil se na ni.

„Ne. Jen jsem ji pozorovala," odpověděla bez hnutí.

„To stačí, viď. Já už ji slyšel mluvit. A ještě víc... Bohužel."
Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, ve kterém salonu přesně se ten trapas stal.
„Nabídla mi tanec, pak parfém, pak postel. Ne nutně v tom pořadí."

Nicholas vstoupil do místnosti s rukama za zády a jeho hlas byl klidný jako šachová partie.
„Já bych řekl, že kdyby mohla, nabídla by i zrcadlo – aby se mohla obdivovat sama."

„Aha! Mistr ironie se probudil." Sebastian se na něj zazubil. „Co myslíš, nosí ta drahá paní své emoce ve špercích, nebo si na to pořídila zvláštní šuplík?"

„Já bych řekl, že má tři zásuvky. Jednu na okouzlení, druhou na manipulaci a třetí úplně prázdnou — tu otevírá, když předstírá lítost." Nicholas usedl do křesla a upil vína, jako by právě vyučoval stylistiku.

„Takže vlastně výborně vybavený sekretář," shrnula Eleanor suše.

V tu chvíli se otevřely dveře a Juliet vklouzla dovnitř, zamyšlená a s notýskem v ruce.
„Už zase probíráte lady Dokonalou?" povzdechla si. „Dnes ráno tvrdila služce, že se oblékla střídmě. Na sobě měla závoj, rukavičky a šaty s vlečkou. Do knihovny."

Sebastian se rozesmál. „Ta by dorazila v plesové róbě i na sklizeň brambor."

„A ještě by promluvila k obecenstvu." Přidala si Juliet.

„Ano," přikývl Nicholas suše, „vhodně teatrálně – jako by pronesla řeč při korunovaci vlastního ega."

Eleanor zavřela knihu s tichým klapnutím.
„Jen připomínám, že tahle mramorová socha je údajně budoucí lady Ashbourne."

Všichni na moment ztichli.

Sebastian se narovnal, podíval se na všechny, a s teatrálním nádechem a pronesl:
„No, pak nezbývá než doufat, že náš bratr je při smyslech. A pokud ne... budu potřebovat víc vína."

≈≈≈

Večer Nathaniel kráčel chodbou, když spatřil něco malého v pohybu.
Nathan, s dřevěným koníkem v ruce a bosý, se přikrčil, jako by něco hledal.

„Koho hledáš, chlapče?" oslovil ho Nathaniel měkce.

„Ne nikoho..." narovnal se, „jen jsem chtěl najít ten pokoj, kde mají hodně obrazů. Je tam ticho."

Nathaniel se zasmál.
„Ten mám taky rád. Chodím tam... když potřebuji být chvíli sám."

„A vy potřebujete být sám?" podivil se chlapec naprosto bezelstně.

Nathaniel ho chvíli pozoroval. „Občas. Každý někdy potřebuje."

„I když je dospělý?"

„Možná právě tehdy."

Nathaniel se trochu sehnul, aby byli ve výšce očí.

„Kde jsou tvoji rodiče?"

„Maminka je v kuchyni. Uložila mě do postele, ale já utekl. Chtěl jsem ještě chvíli být vzhůru," pohlédl nahoru, váhavě, „Nerad spím sám, víte? Připadá mi to pak všechno tak strašidelné."

„A tatínek?" zeptal se Nathaniel tiše.

Chlapec se zarazil, pak jen zavrtěl hlavou. „Nemám. Aspoň... myslím, že ne. Nikdy jsem ho neviděl. Ale někdy o něm maminka přemýšlí a je smutná."

Nathanielovi se sevřelo hrdlo. Zůstal stát, oči upřené na malý obličej, na rysy, které mu něco šeptaly.

„Nathan, že?" řekl nakonec.

„Ano, pane."

„To je dobré jméno."

„Vaše taky, pane."

A pak se z dálky ozvalo volání: „Nathanieli...!"

Nathan sebou trhl. „Musím běžet. Maminka mě hledá."
Rozběhl se, ale v půli cesty se ještě otočil.
„Neřeknete mamince, že jsem byl v domě, že ne? Mám to zakázané, víte?"

„Bude to naše tajemství." Přikývl Nathaniel, ale to už chlapec zmizel za rohem.

Chvíli zůstal stát, s hlavou plnou otazníků,... a jménem, které se mu znovu vrylo pod kůži.