Uběhlo několik dní.

Nathaniel procházel podzimní zahradou po boku Genevieve. Cesta vedla pod rozložitými duby, kde se zlaté listí vrstvilo pod jejich kroky.

Každým dnem poznával lady Genevieve víc a více.

Sledoval, jak se chová ve společnosti, jak o něm mluví, jak mu svými doteky připomíná, že je žena, která ví, jak přitahovat muže.
Nebránil se tomu. Byl mužem, který zažil mnoho strachu a bolesti, a muž, který celých dvanáct let hledal úlevu v náručí lehkých žen. Ne, že by chtěl, ale neměl jinou možnost. A tak mu její očividné návrhy nevadili. Naopak.

Byla to žena, byla krásná a žádoucí, a hlavně byla svolná. Její přítomnost byla příjemná a její rysy dokonale ladily s obrazem manželky, kterou by si měl vybrat.

A přesto...

Žádná vášeň. Žádná touha, která by ho stravovala. Žádná láska ani náklonnost. Jen chtíč. Primitivní pud a potřeba zplodit dědice.

Tento racionální poznatek byl chladný a pevný. Nezáleželo na tom, protože na lásku už nevěřil.
Naučil se poslouchat rozum jako jediný pevný bod ve světě. Válka mu sebrala iluze, i naivitu mládí. I sny o lásce.

Jediná praktická volba byl dědic. Poslouchal svůj rozum už tak dlouho, že zapomněl na to, jaké to je, když se mu rozbuší srdce a zvýší dech. Když jeho tep buší tak silně, že neslyší svůj vlastní dech.

Snad jednou. Kdysi..., něco takového cítil, i když mu bylo jasné, že na to neměl právo.

A právě ve chvíli, kdy se v jeho hlavě usadila nevyhnutelnost rozhodnutí, přešel k pracovně své matky.
Vešel bez zaklepání. Lady Margaret seděla v hlubokém křesle, přejížděla prsty po okraji dopisu, zatímco u knihovny stál Whitaker. Jako vždy nehybný a klidný.

Nathaniel se zastavil u krbu a pohled upřel na plameny.
„Vybrala jste ji dobře, matko," pronesl tiše. „Genevieve je žena hodná svého postavení."

Margaret zvedla oči. „Očekávalo se, že nebudeš proti."

„Očekávání jsou dobrý rádce, ale špatný soudce, madam." Řekl Whitaker klidně a Lady Margaret se lehce zamračila.

„Chceš snad říct, že není vhodná?"

„Říkám, že není všechno takové, jak se zdá," odpověděl majordomus pomalu. „Některé věci mají hlubší kořeny, než si myslíme."

Whitaker se nepatrně pohnul, ale jeho pohled zůstal klidný.

„Ne všechno se dá soudit podle pravidel a rozumu, pane Nathanieli," pronesl tiše.

Nathaniel se odtrhl od plamenů a zadíval se na starého muže. V jeho očích se zračila úcta, kterou nikdy nevyslovil nahlas – a zároveň jistá vzdálenost, kterou mezi sebou vždy udržovali.

„A co jiného by mělo rozhodovat?" odpověděl klidně.

Whitaker neodpověděl hned. Znal ho od jeho prvních kroků, znal každou vrásku na jeho tváři. Znal i bolesti, které nikdy nevyslovil.

„Vaše srdce."

Nathaniel se pousmál, ale bylo to úsměv bez radosti a plný bolesti.

„Moje srdce, Whitakere," řekl nakonec, „už dávno zůstalo na bitevním poli. Není místo, kam by se mělo vrátit."

Whitaker přikývl. „A přesto stále bije."

Nathaniel si ho chvíli měřil pohledem, pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Už dávno vím, že mi nezbývá nic jiného než rozum," řekl nakonec. „A ona je pro mě dobrá volba."

Whitaker na okamžik pohlédl k lady Margaret, která seděla nehybně, pohled stále upřený na dopis. Pak znovu k Nathanielovi.

„Možná," pronesl. „Ale možná ne vše, co zůstane na bitevním poli, musí být ztracené navždy."

„Genevieve je dokonalá," namítla Margaret klidně. „Ví, co dělá. Nathaniel potřebuje ženu, která umí vést domácnost. Která se umí chovat a umí být krásná."

 „Máte pravdu, madam. Krása je jistě předností." Přikývl majordomus a pak dodal tiše: „Občas si lidé myslí, že mají svůj život pevně v rukou... ale minulost je může překvapit."

Lady Margaret ztuhla a Nathaniel tázavě nadzdvihl obočí.

 „Dobrou noc." Uklonil se Whitaker.