Chodby Ashbourne Hall byly v noci chladné a klidné.

Rosalin pomalu kráčela chodbou a olejová lampa v její ruce vrhala dlouhé a strašidelné stíny. Měla rozsvítit několik světel, jak jí přikázala Martha, ale přesto jí to připadalo jako zbytečný úkol.
Tma v tomhle domě není skutečná, pomyslela si. Je tu pořád, i když hoří světlo.

Přiblížila se ke dveřím pracovny pána domu. Byly pootevřené.

A pak ho zahlédla.

Nathaniel stál u krbu, zády k ní. Jeho široká ramena byla napjatá a rukama se opíral o mramorovou římsu. Tančící oheň v krbu se odrážel na jeho profilových rysech a v jeho tváři byl znát jakýsi smutek a únava.

Rosalin ztuhla.

Její tělo jí říkalo, že musí utéct, ale nedokázala se pohnout.

Náhle se Nathaniel otočil a jeho oči se setkaly s jejími. Překvapeně povytáhl obočí, jakby nečekal něčí přítomnost.

Bez jediného slova ji sledoval od hlavy až k patě, jako muž, který nevěří tomu, co vidí, ale zároveň se nemůže odvrátit, i kdyby chtěl.

Jeho srdce se náhle rozbušilo. Ne vědomě. Ne rozumem. Jen... náhle. Silně.

Automaticky udělal krok směrem k ní, ale vlastně ani nevěděl proč.

Rosalin se nadechla, jako by chtěla ustoupit, ale její nohy zůstaly nehybné, a nehnula se, dokud Nathaniel zastavil přímo před ní.

Chodba byla tichá, světlo lampy se třáslo její neklidnou rukou a oheň za jeho zády vrhal dlouhé stíny, které se spojily v podivné napětí mezi nimi.

Nathaniel chtěl něco říct, cítil slova na jazyku – ale najednou to nešlo.

Nevěděl proč, a tak se místo toho jen díval.

Dlouze. Hluboce. Jako by se snažil něco pochopit.

Nakonec polkl.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se tiše.

Rosalin zamrkala, její srdce bušilo v hrudi tak, že to téměř bolelo.

„Rosalin, pane," vydechla.

Nathaniel jemně přikývl, jako by si její jméno chtěl uložit do paměti, i když nerozuměl proč.

„Tebe jsem tu ještě neviděl."

„Ne, pane. Jsem tu teprve krátce." Jemně sevřela lampu v prstech, jako by se chtěla něčeho přidržet. Cítila jeho zkoumavý pohled.

„Viděla jsem vás," pokračovala, aniž by o tom přemýšlela.

Nathaniel nepatrně naklonil hlavu. „Ano?"

„Viděla jsem vás u krbu," pokračovala tiše. „Byl jste smutný. Zlomený a osamocený."

Nathaniel sebou nepatrně trhl. Tahle slova ho zasáhla jinak, než čekal.

Smutný. Osamocený. Kolikrát mu někdo řekl něco podobného? Nikdy. Ne takto.

„Takhle byste neměla mluvit, slečno Rosalin," pronesl po chvíli. Ale jeho tón nebyl přísný.

Rosalin se na něj zadívala, jako by chtěla něco říct, ale místo slov přišla jen tichá odvaha. „To je pravda, pane. Já neumím lhát."

Nathaniel ztuhl. Ten rozdíl byl propastný.

Genevieve. Její krásná slova, její laskavé pohledy, její vybrané lichotky. A teď Rosalin – prostá, klidná, bez příkras.

„Nathan mi řekl, že si s vámi rád povídá," dodala po chvíli.

„Ano. Má talent na otázky." Lehce se pousmál.

„To ano, pane. A vždy čeká odpověď."

Přimhouřil oči a začal si ji prohlížet jinak. Nathan?

„Jsi jeho matka?" Udiveně povytáhl obočí a znovu ji přejel celou pohledem.

Takto si ji nepředstavoval. Vlastně..., nijak si ji nepředstavoval. Ale k jeho údivu z ní nedokázal spustit oči.

Zdála se mu nádherná. Ne tak, jako Genevieve. Ne tak chladně dokonalá, jako socha vytesaná do mramoru, jejíž krása byla výpočtem, strategií, ozdobou bez života.

Rosalin byla jiná. Živá.

Zrůžověla v tlumeném světle lampy a její pleť nesla skutečné teplo. Nebyla to porcelánová bledost šlechtických žen, které věděly, jak působit, ale ne jak cítit.

Přistihl se, že ji sleduje jinak, než chtěl.

Její bujná postava, pevná a skutečná, ho na chvíli zarazila. Nebyla křehká květina vychovaná v hedvábí. Byla žena, která znala život, a která měla malého syna. Nedívala se na svět jako na scénu pro svůj půvab, ale jako na místo, kde skutečně žije.

Cítil, jak mu náhle ztěžklo dýchání.

Genevieve se ho dotýkala, šeptala sladké lichotky – ale nikdy mu nerozbušila srdce.

Rosalin neudělala nic, jen stála a hleděla na něj, a přesto...

Nathaniel se zhluboka nadechl, jako by chtěl urovnat vlastní myšlenky, které se mu poprvé po letech vymkly z pečlivé kontroly.

„Nathan je chytrý chlapec," řekl nakonec, aby něco řekl, aby se dostal zpět do pevného bodu reality.

Rosalin sklonila hlavu. „Ano, pane."

Na vteřinu zaváhala a pak udělala krok zpět.

„Dobrou noc, pane."

Nathaniel se díval, jak odchází. Dlouze, dokud nezašla za roh na konci chodby.

Věděl, že už ji nedokáže jen tak vymazat z hlavy.