Plamen svíce už dávno vyhasl, a Nathaniel ležel v posteli s očima upřenýma do stropu. A přesto se mu zdálo, že je v místnosti stále světlo.

Spánek stále ale nepřicházel. Ani nemohl. Nedokázal totiž zapomenout na dnešní setkání.

Rosalin. To jméno mu nedovolilo usnout. Ty oči, ten úsměv, ale hlavně její teplo. Jakési vnitřní teplo, které ho hřálo, když na ni pohlédl, a když promluvila.

Už tak dlouho nepocítil něco takového. Tak nesmírně dlouho, že měl pocit, že z něj válka učinila nic necítící loutku.

Dvanáct válečných let. Dvanáct let samoty v hluku bitev, ve špíně, krvi, bolesti, i ve vlastních bezesných nocích.
Poznal bolest. A tolik strachu, že se proti němu naučil nehnout brvou. Vystavěl kolem svého srdce pevnost. Z kamene, bez oken a bez dveří.
Nebylo místo pro city, ani pro lásku. Musel vzít zavděk láskou..., tou v uvozovkách, kterou nabízely lehké ženy.

A přesto...jednou tam světlo bylo.

Jedna krátká noc před šesti lety se ženou, kterou ani neznal. Nic o ní nevěděl, ale jako by ji znal roky.
Neznal její jméno, ani její hlas. Byla jedna z mnoha, ale přesto byla jiná. Neprodávala jen tělo. Byla to dívka, která se bála, ale neuhnula.
Nikdy se neptal na jména. Tak to bylo jednodušší — a bezpečnější.
Ale tehdy... tehdy se zeptat měl. A on sám... poprvé a naposled zalitoval, že se nezeptal na jméno ženy, kterou nechtěl použít, ale obejmout.

Měla oči, které se nebály dívat, ani když se třásla. Oči, které mu připomněly něco, co nedokázal pojmenovat — domov možná. Nebo naději.

Byla to jen jedna noc, opakoval si stále dokola, když se k ní vracel znovu a znovu ve vzpomínkách, ve snech, a v nevyslovené touze, kterou dusil pod uniformou a přísahou vůči sobě samému.
Způsob, jakým se ho dotýkala, nebyl naučený. Byla tehdy mladá, možná až moc. A on si tehdy říkal, že by měl odejít, že tohle není správné. Ale ona chtěla zůstat.
A on poprvé v životě nechtěl být silný. Chtěl být... člověk.

Téměř se jí dotýkal i teď — v myšlenkách.
Stále cítil její teplý dech u jeho ucha a tiché zasténání, když se k ní přitiskl. Její doteky, její chvění, když ji zbavil panenství – to si pamatoval i teď, jako by ten okamžik neuplynul, ale zůstal v něm napořád.

Nezůstala po ní jen úleva. Zůstal po ní otisk v jeho srdci, ale nikdy si to nepřiznal.
Od té doby bylo mnoho žen. Těla. Doteky. Zapomnění. Ale žádná ho nezastavila v dechu.

Až dnes...Rosalin.

Rosalin, která mu řekla pravdu do očí.
Rosalin, která ho přiměla zapomenout na Genevieve a její umělou sladkost.
Rosalin, která se ho nedotkla, a přesto se ho dotkla víc než kdokoliv jiný.

A pak to přišlo. Jeho srdce vynechalo jeden úder. Náhlé prozření.

Nathaniel se otočil na bok, zvedl ruku a zadíval se do okna, kterým dopadalo měsíční světlo.

Rosalin..., něco na ní ho zaujalo. Něco, co nespojoval jen s dneškem, ...její pohled...
To, jak stála ve dveřích, váhavá, silná, ale přitom tichá...A pak ten okamžik v jezeře.

Její postava v bledém světle mlhy. Mokré vlasy přilepené k tvářím. Nahé paže zkřížené přes hruď. Hrudník zvedající se v rytmu vody.

Je to ona. Víla z jezera.
Žena, kterou spatřil tehdy, když se vracel domů — ale jeho duše ještě zůstala na bitevním poli.
Ztuhl. Srdce mu vynechalo další úder.
A pak, zničehonic... zrychlilo. Neuvěřitelně a divoce.

Jako by jeho tělo poznalo pravdu dřív než jeho rozum.

„To jsi byla ty..." vydechl potichu, skoro s posvátným úžasem.

Myslel si, že to byl sen. Halucinace. Něco, co mu vytvořil mozek plný vyčerpání.

Ale ne, byla to ona. Rosalin.

Vzrušení mu projelo páteří. Cítil ho ve špičkách prstů, v hrudi, v třesu stehenních svalů.
Ten pocit, že se mu rozbušilo srdce, prudce, bolestivě a nečekaně, byl tak cizí...
A přitom to jediné, co si teď přál, bylo ji znovu uvidět.
Ne z povinnosti. Ne ze zvědavosti. Ale proto, že v něm cosi volalo její jméno, i když nevěděl proč.