Malý jídelní salonek byl ještě prázdný, když služky pod dohledem Whitakera skláněly hlavy nad stříbrnými nádobami, ladily symetrii talířů, jak se na dům Ashbourne Hall slušelo. Vše mělo svůj rytmus, každý krok byl předem daný.

A právě proto všichni překvapeně vzhlédli, když se dveře prudce rozletěly, a do místnosti vstoupil Lord Nathaniel.

„Dobré ráno," oznámil hlasem, který byl... příliš bdělý na tak brzkou hodinu.

Whitaker, který držel plánek usazení hostů z nadcházejícího večírku, ztuhl. „Pane," pokývl uctivě, ale očima ho nenápadně provrtával.

Nathaniel prošel kolem stolu, sundal si kabát, ale nezavěsil ho — jen ho ledabyle přehodil přes opěradlo židle. Poseděl sotva sekundu a zase vstal.

„Něco lehkého k snídani. Rád bych hned vyjel."

„Nyní?" hlesl Whitaker udiveně.

„Ano, čerstvý vzduch mi udělá dobře." Nathaniel přejel pohledem přes okno, nervózně poklepal prsty o stůl a znovu se posadil, jako by se snažil zakotvit tělo, které se chtělo rozběhnout.

Dveře se znovu otevřely a vstoupila Eleanor. S rovnými rameny, v tenkém vlněném šálu a s typickým klidem člověka, který o věcech rád přemýšlí dřív, než je cítí. Zastavila se u dveří a zadívala se na bratra.

„Tak brzy vzhůru?"

Nathaniel se zhluboka nadechl. Neslyšela, jak mu v hrudi tančí neklid.

„Spal jsem dobře." Zabručel, „Potřebuji si ujasnit některé věci, tak... na koni myslím lépe."

Eleanor se posadila a opatrně si nalila čaj. „Vítr má být ostrý. Kam se chystáš?"

Nathaniel ucítil bodnutí. Otázka nevinná — odpověď zrádná.

„Chtěl bych jen objet pozemky. Možná se projet až..." zaváhal, „k východnímu svahu."
Upravil si manžetu. Příliš precizně.
„Je tam... pár míst, co jsem dlouho neviděl."

„Ach," řekla Eleanor pomalu, „kde žije ten malý chlapec?"

„Ano. Myslím, že mu říkají Nathan." Odpověděl ledabyle, snažíc se ze všech sil o to, zůstat klidný.

Whitaker, který stál za nimi, přimhouřil oči a potlačil úsměv. On samozřejmě věděl víc než ostatní.

Hned s rozbřeskem se totiž lord přihnal do kuchyně a snažil se Marthu přesvědčit o tom, že potřebuje mít přehled o služebnictvu. Jak řekl s tím nejvážnějším pohledem, jaký na sebe v tu chvíli dokázal nasadit.

Martha se samozřejmě tvářila soucitně, ale uvnitř musela dusit smích.

„Pane, pokud si přejete vědět, kdo přesně patří pod správu pana Whitakera Waltra," pronesla zcela formálně, zatímco přerovnávala pečivo do košíku, „mohu připravit jmenný seznam."

„To nebude nutné," hlesl Nathaniel a opřel se o rám dveří, skoro jako znavený tím, že něco takového vůbec musí řešit.
„Jen mě zajímá... kvůli ubytování, samozřejmě... ta dívka, Rosalin — ona s tím chlapcem. Nathanem. Zdá se, že žije mimo hlavní dům?"

Martha si založila ruce.
„Ano, pane. Žije v zahradním domku nad starým sadem, u východního svahu. Bydlí tam, co..." nadhodila, jako by přemýšlela, „co před lety paní Cartwrightová. Je tam voda i kamna. Nic honosného, ale tiché místo."

Nathaniel přikývl. Tak tiché, že tam mohl jet bez průvodců, bez svědků.
„Samozřejmě," řekl suše. „Bylo by... vhodné vědět, kde, kdo je."

Martha se jen pousmála, jak to uměly jen ženy, které znaly pána domu od dětství — lépe, než si on sám připouštěl.

A tak teď, s tímto vědomím, seděl v salonku a snažil se zakrýt nervozitu za záhybem kabátu a rytmem prstů na porcelánu.
Jenže Eleanor už pozorovala že se něco děje.

„Zdá se mi, nebo jsi dnes ráno výjimečně... nad věcí?" Zněla pobaveně, ale byl to hlas ženy, která cítila něco jiného, než slyšela. „Zajímá tě ten malý Nathan? Nebo snad jeho matka?"

Nathaniel se na ni podíval. Zděsil se, že by ho prohlédla příliš, a tak hned zavrtěl hlavou.
„Ne... jistěže ne. Jen..." Hledal slova. Muž, který uměl velet tisícům, teď lapal po výmluvách jako chlapec před vyznáním.
„Zaujalo mě to jméno. Nathan. Je zvláštní, že jsem ho předtím neslyšel. A jeho matku jsem zaregistroval až nedávno. Možná jsem se dřív málo zajímal."

Eleanor si lehce srkla čaje, pousmála se — ale nic neřekla.

Ale právě v tom tichu se dveře otevřely.

Sebastian vešel, s úšklebkem na rtech, který zmizel sotva zahlédl napětí u stolu.
„Ranní zasedání? Už chystáte kázání?"

„Tvůj bratr má pracovní zájem o služebnictvo," řekla Eleanor sladce.

Sebastian pozvedl obočí.
„A je to pracovní zájem, nebo... zájem s pohledem, který trvá o dvě vteřiny déle, než by měl?"

Nathaniel se zarazil.
Eleanor potlačila smích.
A Whitaker, který jen tiše stál opodál, si v duchu řekl: ano — věci se konečně dávají do pohybu.