Rosalin udělala krok ze dveří ven a přivřela je za Nathanem, který s košilí na půl žerdi ještě pořád poskakoval kolem záhonu.

Držela v ruce jehlu a kalhoty, vlasy vypadlé z copu jí splývaly na šíji, ale v očích měla stín, který tam před chvílí nebyl.

Nathaniel si promnul dlaně o stehna. „Promiňte..." Hlas mu zněl trochu zastřeně.
„Nechtěl jsem vás vyrušit. Jen... jel jsem tudy úplně náhodou. Myslel jsem, že..." Zaváhal.

Rosalin se na něj dívala tiše a klidně, ale srdce ji bušilo jako na poplach.
„Že?"

„Že bych se jen podíval," odkašlal si, „Na..., na zahradu..." Pohlédl přes rameno. Na suchý strom, na oprýskaný plot. „A.... na Nathana. Vypadal včera šťastně."

„To on bývá šťastný často. Neumí to jinak." Přikývla.

Ticho mezi nimi se napnulo. Nathaniel sklopil zrak, a pak ho zase zvedl.

„Vy jste..." začal, a pak se zarazil, „Totiž... jak dlouho jste tady?"

„Přijely jsme i s mojí matkou před více než rokem."

„A... předtím?" vyklouzlo mu, než to stihl zastavit.

Na okamžik se mu zadívala do očí. V tom pohledu nebylo obvinění, jen lehká únava. „Předtím?" zopakovala klidně. „Předtím jsme... nebyly nikde. A všude zároveň."

Nathaniel si mimoděk popotáhl rukávy kabátu, i když bylo teplo. Připadal si najednou... neohrabaný. Jako by stál poprvé v životě před ženou a nevěděl, kam s rukama.

A to byl muž, který vedl bitvy. Vydával rozkazy. Sám dobyl pevnosti — jen ne ty, které měly vlasy prosvětlené sluncem a jehlu v ruce.

„A... ten malý..., Nathan," začal a okamžitě litoval. Znělo to... nemístně. „Má..., má... někoho? Myslím..." Pohlédl stranou a očima přejel po rámu dveří, jako by doufal, že v něm najde lepší slova.
„Muže. Ve vašem životě." Bože, to znělo hůř než výslech.

„Manžela. Nebo tak..."

Rosalin chvíli mlčela, pak zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy jsem nebyla vdaná."
Její hlas zněl klidně, ale Nathaniel si téměř jistě všiml — nebo možná jen doufal — že se jí mírně zvedl koutek rtů.

Oddychl si, a v ten okamžik si to uvědomil — a došlo mu, jak směšný musí být.
Kriste pane, copak jsi nikdy neviděl ženu? pomyslel si. Jako by se ti v krku zasekla rybí kost.
Rozepnul si límec. Dlouhé roky trénovaného stoicismu, mlčení ve špíně války a vůně střelného prachu... A teď stál tady, na zápraží s pocitem, že neví ani jak se jmenuje a jak se dýchá.

„V domě je... spousta místa," zamumlal a zvedl ruku, jako by chtěl tu větu zachytit ve vzduchu dřív, než padne celá.
„Myslím... v hlavním domě. Kdybyste někdy chtěla— vy, nebo Nathan... pokud byste—"
Zarazil se. Došly mu slova. Vážně... došly mu slova.

Z hloubi domku se ozvalo šustění, pár rychlých bosých kroků — a náhle se ve dveřích znovu objevil Nathan.
„Mamiii! Slyšel jsem! My budeme bydlet v tom velkým domě?" vypískl nadšeně a rozběhl se k matce.

Popadl ji za zástěru a začal jí tahat dolů, jak to umějí jen malé děti, co nevědí, co je společenská zdrženlivost.
„Fakt? Já chci! A nemuseli bychom večer sekat dříví! A já bych měl normální postel! Ne tu, co skřípe a jednou mi spadne!"

Rosalin zrudla, lehce, ale viditelně.
„Nathane..." napomenula ho tiše, ale nebyla v tom zlost. Spíš jemné zoufalství matky, která ví, že někdy je pravda dítěte příliš pravdivá.

„Máme všechno, co potřebujeme," řekla rychle a pohlédla na Nathaniela.
Ale Nathan, rozsvícený jako svíčka v okně, protestoval bez váhání:
„To říkáš vždycky, ale nemáme třeba pořádný čaj..., ten, co voněl jako jablka. A nemáme kamna, co by nekouřila! A nemám ani lampu jako má pan Whitaker. A ty pořád říkáš, že žebřík není opravený a že ti mrznou ruce, když pereš!"

Nadšení. Nevinné, čisté a výbušné.
Nathaniel se díval na chlapce, jako by na něj hleděl novýma očima.
A pak na Rosalin, která zavřela oči a vedla tichý boj mezi důstojností a pravdou.

„Omluvte ho," vydechla. „Je upřímný jako ráno po dešti."

„Nemusíte se omlouvat," odpověděl Nathaniel tiše.
A pak dodal, hlasem, který byl měkčí, než čekal sám od sebe:
„Upřímnost je vzácná. Zvlášť když se říká nahlas to, co si ostatní myslí v tichu."

A poprvé v životě měl pocit, že by snad mohl být někde potřebný — ne jako voják, ale jako... něco jiného.

Rosalin se o krok stáhla, jako by v ten okamžik potřebovala prostor.
Nathaniel to vnímal, ale neporozuměl. Ještě ne.

„Už půjdu. Nechtěl jsem... narušit ranní rytmus," pronesl a pokusil se o úsměv.
„Nenarušil jste. Jen jste ho trošku... natáhl," řekla s úsměvem.

Přikývl. A když se otočil ke koni, cítil se zároveň hloupě a živě jako nikdy dřív.

Jako bych ženu nikdy nedržel, nikdy nepoznal, nikdy nepochopil. A možná je to pravda.