Cesta zpět připadala Nathanielovi kratší. Nebo ji jen nevnímal.
Jeho mysl byla pořád v domku. V těch dveřích. Ve vlasech, co jí spadly do tváře. V dětských dlaních, které tahaly za zástěru.

Říct jí to? Že má přijít do domu? Ne. To by bylo příliš.
Byl muž rozkazů a mlčení. Ale teď — teď nevěděl, co z toho použít.

Projížděl alejí k hlavnímu vstupu, když zaslechl kroky. Dívčí smích, příliš jasný a příliš nacvičený.

„Nathanieli! Přece se neschováváš přede mnou, že ne?" přehodila mu tón, jako by to byla krajková šála.
„Šla jsem se projít a doufala, že mě doprovodíš. Skleníky jsou v rozkvětu, kvete tam šalvěj, a dokonce i ty zapomenuté hortenzie, vzpomínáš?"

Zastavil koně. Na okamžik.
V duchu si představil, jak vedle něj kráčí... a jak na něj mluví. A on slyší jen něčí jiný smích. Dětský a plný.

„Dnes ne, Genevieve," řekl tiše.
„Musím mluvit s Whitakerem. Správa domu."

Zamrkala. Poprvé si uvědomila, že ten tón nezná.
„Správa? Ale... vždycky říkáš, že večery jsou na odpočinek."
Nathaniel přikývl. „Dnes večer ne."

Pobídl koně a nechal ji stát pod stromem, obklopenou květy, které jí najednou připadaly cizí.
A Genevieve se poprvé necítila výjimečná.

≈≈≈

Vešel do salonku bez klepání.

Eleanor vzhlédla od knihy, Sebastian otočil pohár v ruce a Whitaker zvedl oči od seznamu služebnictva.

„Whitakere," začal Nathaniel, příliš ostře. Sám se ale zarazil a ztišil se, „ta chata pod sadem... bude potřeba opravit."

„Ano, pane?"
Nathaniel pomalu přešel ke krbu. Položil si ruce za záda — gesto, které tak dobře znal, ale které teď působilo... příliš formálně.
„Kompletně. Střecha, dveře, okna. Staré trámy."

„A co slečna Rosalin a její syn?" otázal se Whitaker.
Nathaniel si zachoval klid.
„Dočasně je přesuneme."

„Do služební části se teď nevejde ani jehlice, pane. Všechna místa jsou plná."
Lord sevřel čelist. A je to. Teď to padne.
Otočil se. „V hlavním domě je dost prostoru. Například... severní křídlo. Pokoje po tetě Agathe. Nevyužité."
Dodatek „a blízko mých dveří" — ten spolkl ještě dřív, než vznikl.

Nikdo neřekl nic. A právě to bylo hlasitější než slova.

„Promiňte," ozval se jemný, ale chladný hlas Lady Margaret. „To myslíš vážně, synu? Dát služebné pokoj po Agathe? Služebná, místo učitelky vdaných dam?"
„Je to dočasné." Odvětil s jistým sebevědomím, pána domu.

„Až si ostatní služebné začnou myslet, že hranice se mohou posouvat, co bude dál?"

Eleanor klidně zavřela knihu.
„Možná... že některé hranice mají být posunuty, matko."

Lady Margaret ji sjela pohledem. Eleanor ale zůstala klidná — jako vždy, když chránila bratra.
Margaret se zamračila.
A pak do toho Sebastian s takovou samozřejmostí, že to zaznělo jako suché klepnutí biče:

„Popravdě? My muži víme, že když začne někdo mluvit o oknech, trámech a střechách — ale přitom se mu zadrhne hlas, jde o ženu. Ne o stavení."

Ticho. Eleanor se pousmála. Whitaker nehnul brvou — ale jeho ruka se na okamžik zastavila v pohybu.

„Sebastiane!" Řekla ostře Lady Margaret.

„Co? Jen konstatuju, co je zjevné," opáčil lehce a zvedl pohár.
„Na Rosalin... pardon — na novou obyvatelku severního křídla."

Nathaniel stál u krbu, zády k nim. Ale koutky rtů se mu pohnuly... přesně o tu nepatrnou šířku, kterou bratr vždycky pozná.