Kočár zastavil na nádvoří, uvnitř hradního opevnění. A ve chvíli, kdy se otevřely dveře kočáru, se celé nádvoří zastavilo v pohybu. Vojáci přestali bojovat, služebnictvo zvědavě postávalo, a ostatní obyvatelé hradu netrpělivě čekali, až se z vnitra vozu vynoří dvě postavy.

Rowan s Garethem stáli opodál cvičiště a pozorovali nastalý ruch.

„Musím uznat, že na příjezd dvou hostů se tu sešla docela početná společnost,“ poznamenal Gareth a rozhlédl se po nádvoří. „Člověk by si myslel, že dorazil sám král.“

„Lidé jsou zvědaví,“ odvětil Rowan chladně.

 „Víš…“ mrkl Gareth na svého přítele a potlačil úsměv, „jednou bys mohl zkusit přivítat hosty s úsměvem. Prý to na lidi působí přívětivě.“

„A ty bys mohl jednou zkusit mlčet.“

„To by mi ovšem vzalo většinu osobnosti.“

Rowan mu věnoval pohled, který by většinu mužů přiměl okamžitě změnit téma. Gareth se však jen pohodlně opřel o kamenné zábradlí a sledoval kočár.

Dveře se otevřely a jako první se objevil mladý muž. Vystoupil s překvapivou lehkostí, upravil si kabátec a zvědavě se rozhlédl po nádvoří. Když jeho pohled padl na Rowana, tvář se mu rozzářila takovým nadšením, že Gareth zvedl obočí.

„Tak ten tě zjevně považuje za někoho výjimečného,“ zamumlal.

„Je to syn Edmunda Ashbourna.“

„To jsem pochopil. Ale podle toho výrazu bych řekl, že se právě setkal s hrdinou všech svých dětských snů.“

„Garethe!“

„Ano, můj pane?“

„Ani slovo!“

„Samozřejmě.“

Vtom se v otevřených dveřích kočáru objevila druhá postava.
Mladá žena v cestovních šatech se nejprve opatrně podívala ven, jako by zvažovala, zda jí za to nádvoří vůbec stojí. Potom vystoupila, narovnala se a přejela pohledem okolní hradby, vojáky i zvědavé přihlížející.

Její výraz dával jasně najevo, že ji příjezd na Walderove zatím nijak neuchvátil.

„A tohle bude slečna Avril.“ Řekl Gareth a naklonil se k Rowanovi.

„Vypadá to tak.“

„Nevypadá nadšeně.“

„Ujela dlouhou cestu.“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Gareth, „a já jsem si na okamžik myslel, že se jí třeba nelíbí náš hrad.“

Rowan neodpověděl. Sledoval, jak si Avril upravuje rukáv a s neskrývanou nelibostí si prohlíží nádvoří.

„Mám takový pocit, že se tu konečně přestaneme nudit.“ Pousmál se Gareth.

„Taky mám ten pocit.“ Vydechl Rowan a zamračil se.
Všechno, co o slečně Avril doposud slyšel, se náhle zhmotnilo na jeho nádvoří a nebyl z toho vůbec nadšený.
Kdyby Edmund nebyl jeho přítel, nikdy by si na krk nepověsil žádnou ženu. Natož namyšlenou a rozmazlenou slečinku, co si myslí, že se svět točí jen kolem ní.

Pak si všiml, jak její pohled sklouzl ke starému Valtrovi.
Majordomus stál na schodech vedoucích k hlavním dveřím hradu a zvědavě si prohlížel nově příchozí.

„Tak mám pocit, že slečna Avril dospěla k nějakému zajímavému závěru…“ zamumlal Gareth.

„Toho si všímám.“

„Zřejmě si starého Valtra spletla s tebou,“ potlačil Gareth smích, „asi má představu, že jako slavný válečník, musíš být starý, bělovlasý, s dlouhým vousem.“

„Zřejmě…“ Řekl Rowan, a poprvé od chvíle kdy kočár vjel na nádvoří, mu přelétl po tváří úsměv.

Avril ještě jednou přejela pohledem starého muže stojícího na schodech a pak rázným krokem vykročila přímo k němu.

Dlouhý bílý vous, prošedivělé vlasy, důstojný výraz… tohle musel být on.
Konečně alespoň někdo, s kým si bude moci promluvit o tom, že jejich příjezd nebyl zrovna nejpohodlnější.

„Vy jste lord Walderove?“ zeptala se, sotva k němu došla.

 „Já, slečno?“ Zamrkal Valtr.

„Ano, vy.“ Avril si založila ruce na prsou. „Musím říct, že váš způsob vítání hostů je poněkud neobvyklý. Nechat nás kodrcat se celý den po cestách, aniž bychom se mohli zastavit v hostinci, je jedna věc. Ale očekávat, že po takové cestě budu ještě schopná tvářit se přívětivě, je věc druhá.“

„Obávám se, slečno, že… došlo k nedorozumění.“ Vykoktal majordomus zmateně.

„To bych řekla.“ Avril se rozhlédla po nádvoří. „A kde vůbec máte své služebnictvo? Člověk by čekal, že se někdo obtěžuje přivítat hosty, místo aby tu všichni stáli a zírali.“

Na druhém konci nádvoří Gareth sklonil hlavu a přitiskl si prsty ke rtům.

„Proboha,“ zamumlal. „Ona ho opravdu považuje za tebe.“

Rowan neodpověděl. Jen pozoroval, jak se Valtr snaží zachovat důstojnou tvář.

„Slečno Ashbournová,“ pronesl majordomus nakonec s překvapivým klidem, „jsem Valtr, správce tohoto hradu. Lord Walderove stojí tamhle.“ Ukázal rukou směrem ke schodům u cvičiště.

Avril pomalu otočila hlavu. A spatřila ho.

Muž, na kterého Valtr ukazoval, rozhodně neměl dlouhý bílý vous. Neměl ani prošedivělé vlasy nebo shrbená záda. Naopak. Byl vysoký, širokými rameny vyplňoval tmavý kabátec a jeho tmavé vlasy mu lehce padaly do čela. Stál naprosto klidně, s rukama za zády, a pozoroval ji pohledem, ze kterého se nedalo vyčíst vůbec nic.

Vedle něj stál další muž, který vypadal, jako by se právě zoufale snažil nerozesmát.

Náhle měla pocit, že by bylo nejlepší vrátit se do kočáru, zavřít za sebou dveře a nechat se odvézt někam hodně daleko.

Jenže bylo pozdě. Rowan Walderove se na ni díval.

Avril zvedla bradu, uhladila si sukni a vykročila k němu s takovou důstojností, jakou dokázala ze svého vyčerpaného těla ještě vymáčknout.

Zastavila se několik kroků před oběma muži.

„Omlouvám se,“ začala a nasadila zdvořilý úsměv, který ji stál veškeré zbytky trpělivosti. „Mohl byste mi prosím říct, kde najdu lorda Walderove?“

Nastalo krátké ticho. Rowan se na ni zadíval.

„Díváte se na něj, slečno Ashbournová.“