„Co si o sobě ten chlap vlastně myslí?!“ procedila Avril naštvaně, když na druhý den ráno vtrhla do Cassianova pokoje.

Celou noc nemohla zamhouřit oka rozčilením.
Ihned potom co skončila večeře, ji totiž lord Walderove vykázal ze síně, a u stolu zůstali jen muži.

„Avril…co tu sakra děláš?“ Zabručel Cassian rozespale a přehodil si kožešinu přes boky.
 Vždycky spal totiž nahý, ale od jisté doby mu začínalo vadit, že jeho dvojče nedodržuje základní pravidla soukromí.

„Ten chlap je vážně nesnesitelný!“ pokračovala ale Avril, jako kdyby ho neslyšela, „vykázat mě z místnosti, jako kdybych byla nějaká malá holka. A jak to, že ty jsi…“

„Avril…“ skočil jí bratr do řeči, „pokud sis nevšimla, tak já jsem muž.“

Avril se na něj otočila a teprve nyní na něj opravdu pohlédla. Změřila si ho takovým pohledem, jako kdyby pochybovala o jeho slovech.

„No a?!“ vydechla nakonec, a vzdorovitě vystrčila bradu vzhůru.

Moc dobře totiž chápala význam Cassianových slov. Ženy se vždy zúčastnily jen první části večeře, a poté odcházely do svých pokojů. Ale to neznamenalo, že by s tím souhlasila.

„No a?!“ zopakoval po ní Cassian nevěřícně a posadil se na posteli, „taková jsou pravidla, a ty to víš. Tak nevím, proč se sakra vztekáš?!“

„Protože on…“ vyštěkla Avril a pohodila rukou ke dveřím, „je ten nejnesnesitelnější chlap na zemi a myslí si, že mi bude poroučet.“

Cassian si ji chvíli mlčky prohlížel. Potom si promnul obličej a zívnul.

„Dobré ráno i tobě, sestřičko.“

„Nedělej si ze mě legraci!“

„To bych si nikdy nedovolil.“ Jeho výraz však tvrdil pravý opak.

„Víš vůbec, co mi včera řekl?“ Střelila po něm pohledem.

„Že máš deset truhel a pravděpodobně jsi s sebou přivezla i polovinu kláštera?“

„Cassiane!“

„Co je? To je docela rozumný odhad.“

„Vykázal mě ze síně!“ vyhrkla Avril. „Přímo před všemi! Jako bych byla nějaká služebná, kterou posílá pryč, protože už ji nechce mít na očích.“

„Možná chtěl s muži probrat něco, co se žen netýká.“

„Ty jsi na jeho straně?“

„Nejsem na ničí straně. Jen se snažím pochopit, proč se chceš pohádat s mužem, který by tě pravděpodobně dokázal jedinou rukou přehodit přes rameno a odnést až do tvého pokoje.“

„Ať to zkusí.“

Cassian se na okamžik odmlčel a pak se rozesmál.

„Ach, to bych chtěl vidět.“

Avril popadla polštář z jeho postele a mrštila jím po něm. Cassian ho zachytil těsně před obličejem.

„Jsi nesnesitelný!“

„To říká žena, která mi vtrhla do pokoje za úsvitu, aniž by ji napadlo zaklepat.“

„Jsi můj bratr.“

„A přesto mám právo na soukromí.“

„Od kdy?“

„Od chvíle, kdy jsem zjistil, že se neumíš chovat jako normální člověk.“

Avril si založila ruce na prsou. Na okamžik to vypadalo, že mu odpoví, ale potom jen obrátila oči v sloup.

„Výborně. Takže ty se budeš zastávat lorda Walderove a já tu budu jediná, kdo si všiml, že je to namyšlený tyran.“

„Já se ho nezastávám,“ namítl Cassian. „Jen bych na tvém místě zkusil nejdřív zjistit, jaký skutečně je.“

„Já už to vím.“

„Vážně? A to jsi na to potřebovala celých deset minut u večeře?“

„Stačilo mi pět.“

Cassian se znovu zasmál a odhodil polštář na vedlejší část postele.

„Víš, Avril, možná by ses měla pokusit dát mu alespoň jednu šanci.“

„A možná by ses ty měl pokusit přestat se chovat jako jeho nejvěrnější obdivovatel.“

„Já ho obdivuji,“ připustil Cassian, „Za to, co dokázal. Za to, jak vedl své muže. A za to, že dodržel slovo, které dal našemu otci.“

Jeho poslední slova mezi nimi na chvíli zanechala ticho a Avril sklopila oči.

Tohle jí připomínat nemusel. Věděla, co Rowan pro jejich otce znamenal. Věděla také, že právě proto teď stáli v jeho domě, místo aby se vrátili na své panství.

Jenže vděčnost ještě neznamenala poslušnost.

„Může být hrdinou celého království,“ pronesla tišeji, „ale to mu nedává právo rozhodovat za mě.“