Poslední slib

Déšť bubnoval do vysokých oken sídla Ashbourne a vítr se opíral do starých kamenných zdí. V krbu dohasínal oheň, ale muž ležící v posteli už chlad necítil. Jeho tělo bylo příliš slabé na to, aby s ním bojovalo.

Edmund Ashbourne umíral.

„Přiveďte mi lorda Walderove." Řekl sotva slyšitelně, a vzápětí jeho hlava padla ztěžka do polštáře.

Moc dobře věděl, že se blíží jeho poslední hodina, a tak nechal k sobě zavolat jediného muže kterému věřil. Lorda Rowana Alistaira Walderove.

Znali se od dětství. Pocházeli ze šlechtických rodin, společně vyrůstali a později se oba dostali do služeb krále.

Jejich povahy však byly rozdílné.
On byl rozvážnější a citlivější na to, co si o něm ostatní myslí.
Zatímco Rowan byl odvážný, tvrdohlavý a měl schopnost zachovat chladnou hlavu, když ostatní ztráceli půdu pod nohama. Ale hlavně...nikdy mu nezáleželo na pohledu ostatních.

Přesto mezi nimi vzniklo přátelství, které přežilo i chvíle, kdy by se jiní muži stali nepřáteli. A ony těžké časy nastali, když vypukla Válka černých korun.
Rowan mu tehdy zachránil nejen život, ale i čest a pověst, na které mu vždy tak záleželo.

Ale nyní nastala chvíle, která pro něj byla důležitější než jeho život...

„Tak přece jen ses rozhodl mě navštívit," zašeptal Edmund, když asi o hodinu později dorazil lord Walderove.

„Neplýtvej silami na hloupé poznámky." Odpověděl Rowan a usedl u jeho lůžka.

Dorazil ještě před půlnocí. Na cestě promokl až na kůži, ale ani se neobtěžoval převléknout. Jakmile vstoupil do ložnice svého přítele, pochopil, že mu nezbývá moc času. Edmund vypadal jako stín muže, kterého znal od dětství.

„Pořád stejně příjemný." Vydechl Edmund a po jeho tváři přelétl slabý úsměv.

Rowan si přisunul židli k posteli a povzdechl si.
Po celé roky dokázal stát tváří v tvář nepřátelským armádám, vydávat rozkazy pod palbou a rozhodovat o životech stovek mužů. Jenže teď nedokázal najít jediné slovo, které by mělo nějaký význam.

„Lékař říká, že..."

„Lékaři lžou, když chtějí umírajícímu dopřát klid."

„Edmunde..."

„Oba víme, že už se z toho nedostanu."

V místnosti se rozhostilo ticho. Déšť nepřestával bubnovat do oken a svíčka na nočním stolku se zachvěla v průvanu.

„Musím tě o něco požádat, příteli." Zašeptal Edmund ztěžka.

„Víš, že mi nemusíš nic vysvětlovat."

„Právě proto se ptám tebe." Na okamžik zavřel oči, a když znovu promluvil, jeho hlas byl slabší.

„Avril a Cassian jsou ještě mladí. Většinu života strávili za zdmi klášterní školy. Matku nikdy nepoznali a já..." Odmlčel se. „Já jsem jim nedokázal být otcem tak, jak jsem měl."

Rowan mlčel. Znal důvody, které Edmunda vedly k tomu, aby své děti svěřil klášterní škole. Povinnosti, správa panství, královský dvůr a nekonečné záležitosti, které se od muže jeho postavení očekávaly. Rozuměl tomu. Ale rozumět neznamenalo, že s tím souhlasil.

„Až se dozvědí, že jsem zemřel, nebudou mít nikoho," pokračoval Edmund. „Žádnou matku. Žádného otce. Jen jeden druhého."

„Budou mít mě."

Odpověď přišla tak rychle, že Edmund na okamžik zmlkl.

„Ani nevíš, co tě čeká."

„To mi nikdy nebránilo přijmout odpovědnost."

„S Avril budou potíže."

„To jsem od tebe slyšel už několikrát." Pozvedl Rowan obočí.

„Je tvrdohlavá, umíněná a má příliš mnoho otázek."

„Pak se alespoň nebudu nudit."

Edmund se tiše zasmál, ale smích se rychle změnil v bolestivý kašel. Rowan vstal a podal mu sklenici vody. A když se znovu posadil, jeho tvář byla vážnější než předtím.

„Postarám se o oba. Cassian se u mě naučí, co bude potřebovat. A Avril bude mít bezpečný domov."

„Nechci, abys z nich udělal své vojáky, Rowane."

„To nemám v úmyslu."

„A hlavně..." Edmund se nadechl s viditelnou námahou. „Nesnaž se Avril zlomit jen proto, že tě nebude poslouchat."

„Jestli bude pod mou střechou, musí respektovat určitá pravidla." Zavrčel Rowan.

„Samozřejmě. Vždyť ty bys nejraději vydal rozkaz i vlastnímu stínu."

„A ty bys nejraději vyjednával i s katem, který ti nasazuje oprátku."

Na okamžik se oba muži usmáli. Byl to známý druh humoru, který mezi nimi přežil válku, hádky i roky přátelství.

Pak Edmund natáhl ruku a Rowan ji pevně sevřel.

„Slib mi to."

„Slibuji."

„Ne jako lord Walderove. Ne jako válečný hrdina, kterému všichni věří. Slib mi to jako můj přítel."

„Dávám ti své slovo." Řekl Rowan a podíval se mu do očí.

„Pak se už nemusím bát." Edmund pomalu přikývl. Jako by právě tato slova potřeboval slyšet víc než cokoli jiného.

A jeho prsty v Rowanově dlani postupně ochably.