Niccolo De Luca se na Violet chvíli díval, zatímco ona stála nahá na jevišti a cítila se poníženě až do morku kostí. Po několika dlouhých sekundách jen pokynul rukou. Dva muži, kteří se objevili téměř odnikud, k ní přistoupili, zabalili ji do županu a beze slova ji odvedli.

Dovedli ji k autu, strčili na zadní sedadlo a odvezli pryč. Violet byla přesvědčená, že ji vezou na místo, odkud už nebude návratu.

Možná se jí podaří zabít Černou ruku, ale živá z toho nevyvázne. Ale bylo jí to jedno.

Když dorazili k rezidenci Niccoloa De Luky, zůstala v němém úžasu. Dům stál na okraji moře, na poloostrově, kam vedla jen jedna cesta.
Už při příjezdu si všimla neskutečného luxusu... soukromé vinice, malé letiště, soukromá pláž, zahrady plné vzrostlých stromů, několik bazénů a saun. Všechno působilo jako svět, do kterého obyčejní lidé nemají přístup.

Samotná rezidence byla impozantní. Měla několik křídel: jedno pro služebnictvo, jedno pro něj a další, jak později zjistila, pro jeho mladší sestru Ester a bratrance Grega Fostera... a podle Violet ještě většího hajzla, než byl on sám.

Bodyguárdi ji bez jediného slova odvedli do jeho obytného křídla. Otevřeli dveře jednoho z pokojů, který byl nádherný a téže luxusně zařízený. Jenže prošli místností, a když zmáčkli tlačítko, rozjela se stěna a naskytl se jí pohled ze kterého ji zamrazilo.
Tlumené světlo dodávalo strašidelné místnosti ještě děsivější atmosféru. Připadalo jí, že se snad ocitla v nějaké středověké mučírně.

Muži ji znovu vysvlékli do naha, přivázali za ruce ke stropu a pak prostě odešli.

Violet visela uvázána za ruce a srdce jí bušilo jako splašené. Byla si vědoma toho, že ji nečeká procházka růžovou zahradou, ale něco takového nečekala.

I když Simona jí přeci říkala, že si pro svou zvrhlost vodí domů otrokyně pro své zvrácené choutky.
A když ho omrzí, prostě je zabije a pořídí si nové zvířátko. Úplně se ji z toho zvedl žaludek.

Nevěděla, jak dlouho, tak visela, když se dveře konečně otevřely. Dovnitř vstoupil on. Zastavil se a mlčky si ji prohlížel.

Violet polkla strachy. Vypadal nebezpečně a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Přistoupil k ní, prstem jí nadzdvihl bradu, aby jí viděl do obličeje. Pak ji několikrát obešel, jako by si prohlížel kus dobytka na aukci.

„Co se mnou uděláte?" dostala ze sebe tiše.

„Co se dělá s děvkou?" odsekl chladně. „Jsi tady jen kvůli jedinému účelu. Tak se snaž. Když mi nebudeš vyhovovat, zabiju tě." Řekl to klidně a bez emocí. Až jí zamrazilo hrůzou.

„A... ale co je tohle?" pohodila hlavou kolem sebe.

„To je tvůj nový domov. Jsi tu proto, abych tě šukal...nic víc. Je jen na tobě, jak se k tobě budu chovat. Když budeš poslušná, pokoj vedle bude tvůj. Ovšem pro začátek..."

„Pro... pro začátek?" Violet měla pocit, že se ocitla v noční můře.

„Jsi moje. Moje hračka. Můj majetek. Moje soukromá otrokyně. Budeš poslouchat na slovo a nemáš žádná práva. Žádná, rozumíš? Každou neposlušnost ztrestám. A věř mi, že dokážu být velmi vynalézavý." Povytáhl obočí, jako by čekal, zda chápe. Když přikývla, otočil se k odchodu.

„Po... počkejte... jak dlouho tu budu takhle viset?" vydechla.

„Jak dlouho uznám za vhodné." Zamračil se, jako by nechápal, proč se vůbec ptá.

„A... ale já... potřebuju čůrat, pane." Zrudla až ke kořínkům vlasů.

Zastavil se, a udiveně si ji přeměřil pohledem.

„Tak si posluž."

„Co?! Tady? Nemohl byste mě pustit na..."

„Proč bych to dělal?!" skočil jí do řeči.

„To nevím..." zašeptala a sklopila hlavu. „Snad proto, že... necítím z vás, že jste až tak zvrhlý, pane." Zkusila to.
Jeho překvapený výraz potvrdil, že to zabralo. Zamračil se, jako by ji chtěl zabít, ale tón jeho hlasu už nebyl tak tvrdý.

„Co ty víš o mé zvrhlosti? Nic. A věř mi... líbit se ti to nebude." Přistoupil k ní blíž a zadíval se jí do očí z pár centimetrů. „Chci ti ubližovat. Potřebuju to. A právě proto tu jsi." Procedil skrz zuby. Pak si povzdechl a povolil její pouta. „Ukážu ti koupelnu," zamumlal, jako by byl zmatený sám sebou a tím, že to vůbec dovolil.