Talon se odkulil vedle Einer. Lehl si na záda, a zadíval se do stropu. Srdce mu ještě stále bušilo jako o závod. Nejraději by si ji přivinul do náručí, a pak se s ní znovu miloval. Stále jí neměl dost. Zahnal ale choutky svého těla a zamračil se. 

Nyní to bylo na ní. Byl zvědav, co teď udělá. Jistě odhalí své inkognito, aby bylo zřejmé, že vyhrála sázku. Ale třeba si to rozmyslí? Třeba to milování, bylo pro ni víc, než jen sázka.

 Ale i Einer se v hlavě honily protichůdné pocity. Cítila se slabá a unavená a zároveň tak šťastná. Milovala se s mužem, kterého miluje z celého svého srdce. Zbavil jí jejího panenství, které celou tu dobu, střežila právě pro něj. 

Po očku na něj mrkla. Ležel na zádech a díval se do stropu, a ona najednou nevěděla, jak se zachovat. 

Milování s ním, jí přišlo jako zázrak. Nikdy by si nemyslela, že to může být tak nádherné. A že nějaký muž, může být tak něžný a vášnivý zároveň. 

Miluje se takto se všemi ženami, nebo i on cítí, že to bylo výjimečné? Každopádně jedno bylo jisté, určitě se rázem nezmění o devadesát stupňů, jen proto, že se s ní pomiloval. Stále ještě není její. Možná je jeho žena, ale zatím jen na papíru, a to hodlala změnit.

 A šlo to jen jedním, jediným způsobem. Musí se do ní zamilovat. Jak ale přimět muže, který si okolo sebe vybudoval ochrannou hráz proti lásce, aby vás miloval? Musí tu hráz, kousek po kousku zbořit. A to půjde jen tak, když ji bude muset čelit, a ne se ji vyhýbat. Tedy když ji přijme do své ložnice. 

Ano, bude muset odhodit svou masku, aby byla poznána, a prohlásil ji za vítěze. I když, jak jí řekla Irma, bude rozzloben. Ztratí jeho respekt a úctu. Bude v ní vidět jen svou děvku, protože ho k tomu donutila. Neměla ale na vybranou. Chce ho. Buď všechno, nebo nic!

 „Takže...," zašeptala do ticha pokoje, „už nejsem panna?"

 „Ne. Už nejsi." Ozvalo se vedle ní tiše.

 „Nevěděla jsem, že to může být tak krásné." Vydechla a posadila se vedle něho. Ani já ne, řekl si v duchu. A to už něco prožil. Ale něco takového, nikdy. 

Zadívala se do jeho očí, které se právě střetli s těmi jejími. Ležel s rukama pod hlavou a díval se na ni. Neuhnula pohledem a vztáhla ruku ke své masce. Na moment zaváhala. Má to udělat?

 Srdce jí divoce bušilo a prsty se jí třásli, když se dotkla svého obličeje. Stále na ni hleděl, a nehnul ani brvou. Jakoby ho to snad ani nepřekvapovalo. Ale ani to, ji neodradilo. Nakonec masku sňala a položila na postel vedle sebe. Polkla, protože se stále jen díval a mlčel. 

Nyní měla pocit, že se její srdce přemístilo až do jejího krku. Jak to, že se nediví? Že se nehrozí toho, koho má ve své posteli? Že nenadává? Nekřičí a nehudruje? Zalapala po dechu, aby něco řekla, ale slova jí zamrzla v ústech. Začala se i lehce třást, a nedokázala tomu zabránit. 

„Ty..., proč nic neříkáš?" vydechla konečně, „Ty se nedivíš?" Doširoka rozšířila oči. 

„Čemu? Že mám ve své posteli, svou ženu?" pokrčil rameny, „Tvůj zadek, bych, divoženko, poznal vždy, a všude. I kdybys měla deset masek."

 Einer zalapala po dechu. Nevěděla vůbec, co si o tom má myslet. V hlavě se jí mozkové závity vařili na plné obrátky. 

„Ani se nezlobíš?" Pípla, a skoro jí přeskočil hlas rozčilením.

 „Jedině na sebe. Že jsem ti neodolal." Po jeho tváři přelétl smutný úsměv. 

„Takže..., jsem vyhrála?" Díval se na ni dlouho, po její otázce. 

Dlouho mlčel, až se Einer začínala potit rozrušením. Pak se posadil, a tak jak byl, nahý, přešel k baru, aby si nalil skleničku. Kopl ji do sebe, a teprve pak, se na ni obrátil. 

„Jo! Jestli ti šlo jen o tohle..., tak vyhrála!" nalil si ještě jednu, a hned ji do sebe obrátil, „Můžeš se nastěhovat do mé ložnice. Ale věř...,že to nebudu já, kdo z té výhry bude nešťastný. Ale ty!"