„Promiň, Talone, ale nejsi k ní až příliš tvrdý?" Řekl Damion směrem ke svému bratrovy. Seděli právě všichni čtyři, včetně Arona v jeho pracovně, a téměř dvě hodiny se zabývali cestou na jednání mafií do Japonska. Konečně dospěli k nějakému závěru, a když Zayn vstal, aby všem nalil skleničku, odvážil se Damion na Talona obrátit s onou otázkou. 

„Nemyslím si." Řekl Talon klidně, aniž by vzhlédl od papírů na stole. Dál se zabýval studováním dokumentů, jakoby se ho Damionova otázka netýkala. 

„Už je to více jak měsíc, co ji držíš skoro pořád v pokoji a..." pokračoval Damion, ale nedopověděl. Talon prudce praštil perem o stůl a vzhlédl. 

„To že pícháš Amariu, a ona, jako její přítelkyně do tebe hučí, ještě neznamená, že máš právo se ptát!" Zamračil se a pohodlně se opřel do křesla. „Je tady snad ještě někdo, kdo si myslí, že jsem moc tvrdý?!" 

„Ani omylem!" usmál se Zayn a podal mu sklenku, „Jestli ji nenaučíš poslouchat teď, tak už nikdy. Nemám chuť kvůli její blbosti, skončit bradou vzhůru."

 Talon přikývl a pohlédl na Arona. I on věděl, jak to se smrtí jeho bratra bylo. Bylo mu sice teprve patnáct, ale stále byl vyspělejší, než jeho osmnáctiletá sestra. Připomínal mu sebe, před deseti lety. Byl chytrý, i když trochu nezvladatelný, ale s tím si už poradil. Snažil se z něj vychovat čestného muže. Ale hlavně ho připravit na jeho úlohu v mafii. Jak se zdálo, i k němu, byl totiž Vincenzo zřejmě dost mírný. 

„Taky nemám ten pocit," řekl Aron, „konečně ségra dodržuje nějaká pravidla. Do teď, ji k tomu nikdo nepřinutil. A jak se zdá..., byla to chyba..." podlomil se mu hlas, a Talon si všiml, že jen stěží přemáhal pláč. 

„Nemusíš se stydět za své slzy," zašeptal Talon, „i silní muži pláčou. To není známka slabosti, ale otázka emocí. Bez emocí, by z tebe byla jen prázdná schránka. Bezduchý stroj na zabíjení. Když potřebuješ plakat, tak prostě plač, a nestyď se za to."

 Aron polkl a podíval se do Talonovy tváře. Vždy ho obdivoval. Už dávno k němu vzhlížel, a co byl zde a poznal ho osobně, zjistil, že je to i velmi výjimečný člověk. Byl tvrdý, ale spravedlivý. Zásadový a přímí. A přitom pod tou jeho tvrdostí a houževnatostí, strachem, který pouštěl na své okolí, se skrýval nesmírně citlivý muž. 

I on, v první chvíli, když se dozvěděl, že za onen masakr může Einer, ji téměř nenáviděl. Talon si ho vzal ale stranou, a vysvětlil mu, že v téhle branži to tak chodí. A že veškerá odpovědnost, jde za Vincenzem.

 Kdyby nechtěl být k nim mírný a shovívavý, a trval na dodržování zákonů, že by se to nestalo. Řekl mu, že každý se musí naučit nejdříve chodit, aby mohl běhat. A když to Vincenzo Einer nenaučil, není viníka.

 Že jde jen o to, aby se to už nestalo. Moc dobře tedy věděl, že veškerá opatření, která proti Einer udělal, jsou správná. Ač se mohla zdát tvrdá, mohl se zachovat i hůř. Mohl ji i zabít. Právo, by na to měl. 

„Ty taky někdy pláčeš?" Vydechl Aron a utřel si uslzenou tvář. 

„Jistě," usmál se Talon shovívavě, „a nestydím se za to. Naposledy, když jsem se dozvěděl o smrti Vincenza. Byl můj přítel." Pokynul Zaynovy, „Dej mu malýho panáka. Potřebuje ho." Aron udiveně povytáhl obočí, ale s radostí sklenku přijal. 

„Ty mi dovolíš?" vydechl překvapeně.

 „Vyjímečně jo. Ale nesnaž se mě nikdy oblafnout. Dokud jsem za tebe zodpovědný, já rozhoduji o tom, zda můžeš. Kdy a kolik. A zda vůbec. Rozumíš?!" 

Aron přikývl. Rozuměl. Nemluvil teď jen o onom panáku whisky, ale moc dobře to chápal.