Einer si oblékla tričko a legíny a sešla do přízemí, do Talonovy posilovny. S jeho svolením, sem chodila několikrát týdně, ale vždy tak, aby nebyl Talon přítomen. 

Byla si vědoma toho, že při jejich posledním společném cvičení, to trochu přehnala. Vlastně více, než trochu. Poslední dobou si uvědomovala, že se chovala jako malá, rozmazlená a umíněná holka. 

Jenže láska k Talonovy ji otevřela oči. Milovala ho už dlouho. Již několik let, a teprve nyní si uvědomila, že láska se nedá vynutit. Snad dozrála a snad představa, že by ho mohla ztratit nadobro, jí otevřela oči. 

Talon byl výjimečný muž. A došlo jí, že i přesto, že si nedovede představit, že by ji nikdy nemiloval, si to nemůže vynutit. Nemůže někomu přikázat lásku, i kdyby ji to bolelo sebevíc. To prostě není možné.

 Věděla, že se na něj může spolehnout. Že se o ni postará. Že ji zabezpečí a ochrání. A také věděla, že nic víc, ji nikdy nenabízel. Musela se s tím smířit. Však ho milovala, a jediné co chtěla, aby byl šťastný. A jestli je šťastný způsobem života kterým žije, přijmula to.

 Vešla do dveří a uprostřed místnosti se zastavila. 

„Promiň, Talone," vyhrkla překvapeně, „Nevěděla jsem, že jsi tu," Talon ležel na jednom ze strojů a posiloval bicepsy, „Přijdu později." Vykoktala a otočila se k odchodu.

 „Nemusíš odcházet." ozvalo se po chvíli a Einer se zastavila mezi dveřmi. 

„Vážně? Vím, že jsi říkal, že chceš být sám. Opravdu jsem nevěděla, že tu jsi..."

 „Hmm," zabručel Talon a přesedl na vedlejší stroj, „Dnes nemáš na sobě dentální nit?" povytáhl ironicky obočí. Einer se začervenala a sklopila zrak. Vzpomněla si na úbor, kterým ho naposledy provokovala. Úplně jí bylo najednou stydno. 

„Chovala jsem se nemožně," zašeptala, „Už se to nestane, Talone." 

„Hmm, to máš pravdu," změřil si ji zkoumavým pohledem a pak pokynul ke strojům, „Klidně si posluž. Když to musí být!" Pokrčil rameny.

 „Ne..., nemusí...," vykoktala znovu, „Jak jsem řekla, přijdu později." Pochopila jeho narážku tak, že má na mysli její přítomnost.

 „Tak jsem to nemyslel," řekl ledabyle, mezi cvičebními pohyby, „myslím, že bys neměla posilovat. Nepotřebuješ to." Einer polkla a vykulila oči. Jak to myslí? 

„Já..., myslím..., že potřebuji. Jsem..., jsem tlustá." Zamračila se a sklopila zrak. Talon na ni hodil zamračený pohled a ještě několikrát zvedl činku. Pak ji usadil do žlábku a otočil se na ni.

 „Míry vychrtlých modelek, mne nevzrušují, Einer. Nikdy jsem nechápal, co muži na těch vychrtlinách vidí. Není je za co chytit, na co plácnout," pohodil hlavou k ní, „jsi dokonalá taková, jaká jsi. Neměla bys zhubnout ani gram. Věř mi. Ani centimetr z tvého zadečku, protože tak jak je..., je prostě ideální." 

„Ideální?" vydechla Einer překvapeně. Byla tak vykulená, že to nedokázala ani skrýt. 

„Myslím pro mě." Dodal a zamračil se, jakoby řekl více, nežli chtěl. Pak zprudka vydechl, „Jak jsem řekl..., jestli chceš, zůstaň. Ale dle mého názoru, je to zbytečné." Pak se otočil k dalšímu stroji, zády k ní, jakoby jí tím dával najevo, že rozhovor skončil. 

Einer ještě chvíli stála a překvapeně se dívala na jeho záda. Rozpačitě přešlápla z nohy na nohu, a nakonec zamířila zpátky ke dveřím. S cvičením, asi skončila.