„Jak to kurva myslíš, že Einer zmizela?" Obořil se Talon na Amariu, když celá zděšená přiběhla s tou zprávou. Talon vzápětí zburcoval všechno, co mělo nohy a ruce. „Hranice mého pozemku kurva opustit nemohla!" řval na své bodyguardy, když mu jeden po druhém, už několik hodin přicházeli sdělit, že ji nenašli, „Na co vás kurva platím?!" Byl téměř nepříčetný. 

„Talone!" vykřikl Zayn, „Myslím, že ji mám. Zapnula si telefon. Zřejmě neví, že je napíchnutý."

 Einer seděla přikrčená u vysoké zdi, pod obrovským stromem a třásla se zimou. Na sobě měla jen lehké letní šaty a v tomto ročním období, bývalo v noci zima. Rukama si obepínala kolena, aby se trochu zahřála.

 Právě se probudila, když po dlouhém vyčerpávajícím pláči, na chvíli usnula. Automaticky zapnula telefon, aby se podívala, kolik je hodin. Byli už čtyři hodiny ráno, a tedy ji bylo jasné, že když utekla v sedm večer, jistě ji už Talon hledá. 

Jenže za žádnou cenu nechtěla, aby ji našel. Vůbec si nedovedla představit, jak by se mu mohla podívat do očí. Nevěděla co dělat, ale byla rozhodnuta počkat do rozednění, a pak se nějak vyplížit z Talonova pozemku. Když bude mít štěstí. Když ne, tak ať ji klidně ochranka zastřelí. Bylo ji to fuk. 

Schovala tvář mezi kolena a znovu se rozplakala. Nedokázala však pláč utišit. Její ramena se otřásala vzlyky a nekontrolovatelně se třásla. 

„Einer." Ozval se náhle nad ní Talonův hlas. Trhla sebou a vyděšeně vzhlédla. Automaticky se přikrčila ke stromu, jakoby viděla ducha. 

Když ji Talon konečně uviděl krčit se pod stromem, ulevilo se mu. Najednou měl pocit, že mu ze srdce spadl obrovský kámen. Pokynul ostatním, aby ho nechali samotného a přistoupil k ní. Slyšel jak pláče, a když se na něj vyděšeně podívala a strachy uskočila, rozbušilo se mu srdce. Třásla se nekontrolovaným pláčem a zimou. Tvář měla napuchlou a uslzenou a šaty špinavé.

 „Ne..., ne prosím..., nech mě..." vydechla a schovala tvář znovu mezi nohy, jako pštros do písku. 

 „Můj bože, tys mi dala." Vydechl Talon a přiklekl k ní, „Myslel jsem, že mě ranní mrtvice." 

 „Nech mě, Talone," zavzlykala mezi nohy, aniž by vzhlédla, „Neměl bys tu být. Neměla bys mě vůbec hledat. Nezasloužím si nic, ani žít..." 

„Co to plácáš za nesmysly?" Položil ruku na temeno její hlavy, aby ji uklidnil. Einer ještě několikrát zavzlykala a pak se zhluboka nadechla, aby mohla vůbec mluvit. Malinko zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje. 

„Nezasloužím si tě. Nezasloužím si nic. Ani svůj život, Talone," polykala slzy, „Už to vím. Byla jsem tak hloupá. Byla jsem hrozná. Příšerná a rozmazlená. Zavinila jsem strašnou věc, Talone," znovu vzlykla, „Nesmíš si mě pověsit na krk. Nechci, abys kvůli mně trpěl."

 „Asi už je pozdě, divoženko," zašeptal a vztáhl ruku, aby jí prstem setřel špinavou šmouhu z tváře, „A tys to neměla vůbec vědět. Budu tě muset naučit, že se za dveřmi poslouchat nemá!" Zamračil se na ni. 

„Proč? Proč mne tak chráníš?! Vždyť si to nezasloužím, Talone! Nezasloužím si svůj život. Nezasloužím si tebe. A ty..., ty si nezasloužíš někoho..., jako jsem já."

 „Co si zasloužím, nebo nezasloužím já, nech laskavě na mě!" 

„Je to pravda! Nejsem tě hodna, už jsem to konečně pochopila. Už konečně vím, jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že mne můžeš někdy milovat tak, jako já tebe!" Znovu schovala tvář mezi nohy a Talon udiveně zamrkal. Opět vztáhl ruku, aby ji pohladil, pak ji ale dal zpět. 

„Tak dost!" vydechl a sklonil se k ní, aby ji vzal do náruče, „Jdeš domů!" 

„Ne..., nech mě tu umřít!" Zaházela sebou, ale byla tak slabá, že to ani necítil. 

„Neplácej nesmysly!" vyhoupl si jí do náruče, „A o tom, kdo bude, nebude žít, rozhoduji já!" pomalu se s ní rozešel k domu, „A o tvém útěku, si promluvíme zítra, Einer. Už nikdy..., mě nesmíš něco takového udělat! Nikdy, rozumíš?!"