Talon nechal Einer spát, a teprve pozdě odpoledne toho dne, vešel k ní do pokoje. Neklepal, prostě vstoupil. Seděla právě na posteli a česala si vlasy. Trhla sebou, když vešel dovnitř, jakoby byla přistižena při něčem nevhodném. 

„Talone?" Zašeptala, zčervenala a složila ruce v klíně. 

„To bylo naposledy, kdy ses o něco takového pokusila!" Řekl přísným tónem.

 „Omlouvám se, ale já..."

 „Omluvy na mne neplatí, Einer. Nechtěl jsem, abys to věděla, protože to není důležité. Už ne. Nicméně..., když už to víš, alespoň si konečně uvědomíš, jak důležitá je kázeň, poslušnost a naprostá loajalita ke mně. Jsem, capo mafie Black Hand Knights, a ať chceš nebo ne, pod mým područím je italská mafie, tudíž je naprosto nezbytná tvá poslušnost." 

Einer polkla a sklopila zrak. Trochu se už uklidnila a věděla, že má Talon pravdu. Byla vychována v mafii, tak věděla, jak se chovat. A za to, že se před tím podle toho tak nechovala, bylo jeho výsostným právem se jí zbavit. Což on ale poznala, nikdy neudělá. 

„Nezlob se, Talone," zašeptala do země, „Už tě nikdy nezklamu. Slibuji. Moc mne to mrzí," popotáhla, když ji znovu vstoupili slzy do očí, „Vím, že to nedokážu napravit, ale slibuji, že se vynasnažím. Už nikdy ti nebudu odporovat. Nikdy ti nebudu odmlouvat. Nikdy nebudu soutěžit, a neudělám nic, co bys mi nedovolil. Budu poslušná." Talon chvíli mlčel a jen ji sledoval svým pohledem. Pak si povzdychl.

 „Uvidíme. Každopádně..., to bylo naposledy, Einer."

 „Slibuji," přikývla a vzhlédla k němu, „Jsem si vědoma toho, že sis mě přivázal na krk, Talone. A chápu už tvou oběť. A také chápu..., že mne nechceš a nemiluješ. Respektuji to, a vždy budu," řekla tak tiše, že měl co dělat, aby ji slyšel, „Už tě nebudu trápit," šeptala se skloněnou hlavou, aby mu neviděla do tváře, „Miluju tě, Talone. Vždy, jsem tě milovala. Od první chvíle, kdy jsi přijel za Vincenzem. A proto tě musím nechat být. Už vím, že si lásku od tebe nevynutím. Ale děkuji ti za tvou ochranu. Za všechno..." Podlomil se jí hlas a Talon zůstal stát, jako když ho opaří. Chvíli na ni zíral a pak zprudka vydechl. Najednou nevěděl, co říci. Změna v jejím chování ho ohromila.

 Ano, poslední dobou se chovala jinak, ale nyní pochopil, že konečně snad prozřela. Nejednou k ní necítil nechuť, jaká tam bývala předtím. Necítil nenávist, ani vztek. A snad ani zlost. Cítil něco, co nedokázal definovat. Co neznal a čemu se bránil od svých patnácti let. 

Nervózně si prohrábl své vlasy. Lásku mu ještě žádná žena nikdy nevyznala a byl z toho zmatený. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach, ale nedokázal na její slova reagovat. Nevěděl jak. Nevěděl sám, co cítí. 

Ano, měl o ní tak nesmírný strach, jako snad ještě nikdy o nikoho. Jistě po ní toužil. Jeho tělo v její přítomnosti ožilo, jako s žádnou ženou. Dokonce poslední dobou cítil odpor k děvkám a toužil po ní. Ale stačilo to? Nebyl to jen chtíč? Neukojená potřeba po něčem, co nemohl, nebo nechtěl mít? 

„Dobrá..., sejdeme se u večeře." Vydechl a zamířil ke dveřím. Zbaběle, uvědomil si. Vůbec totiž netušil, co si o svém rozpoložení, má myslet.