O devět měsíců později 

„Přestaň pochodovat po místnosti a uklidni se, brácho," zamračil se Zayn, „Už dvě hodiny nadáváš jak špaček, a všechny znervózňuješ." 

Celá rodina, všichni Talonovy bratři, všechny děti, i jeho otec a stará chůva, se sešli v jeho domě, aby přivítali nového člena rodiny.

Einer právě v jejich ložnici rodila jeho dítě a doktor Talona dost nevybíravě vyhodil z místnosti. Což ovšem s nelibostí nesl, protože chtěl být při tom. Jenže když Einer zakřičela bolestí, vrhl se na doktora, a málem ho uškrtil, protože došel k závěru, že ji tu bolest způsobil on. Bratři Talona od doktora odtáhli, a on tedy souhlasil, že zůstane, když ho udrží mimo tuto místnost.

 Odtáhli ho do obývacího pokoje a tam už Talon dvě hodiny pochodoval pokojem, sem a tam. Při každém Eineřině výkřiku se rozběhl ke schodům, a pokaždé ho bratři násilným odvedli zpět. Pokaždé mu také podali skleničku, a Talon už začínal býti dosti v ojíněném stavu.

 „Tak já vás kurva znervózňuju?!" zamračil se, „Tak si mě nevšímejte!" vyprskl a hodil do sebe další obsah sklenky. 

„Všechno bude v pořádku, nemusíš mít strach," pokusil se ho uklidnit Kieran, „Chloe také tak křičela."

 „Jo, ale tohle je kurva něco jinýho!" vyprskl umíněně. 

„Jo, a co?" povytáhl Kieran pobaveně obočí.

„Tohle je moje žena a..." zničeně svěsil ramena a Kieran si ho přivinul na svá prsa. 

„Vážně je to v pořádku, bráško. Ženský tak křičej, aby si ulevili. Nic jí nehrozí." 

„Ty jsi mi najednou nějaký znalec." 

„A ne? Mám šest dětí." Prohlásil Kieran hrdě a v tom se ze shora ozval doktorův hlas.

 Talon vyběhl, jako když do něj střelí. Bral shody po dvou a vřítil se do ložnice, jako velká voda. Ve dveřích se pak zastavil. 

Einer ležela na posteli a v náručí svírala v prostěradle zabalené dítě. Jeho dítě. Oba byli v pořádku, tak si evidentně oddychl. Pak opatrně přistoupil k posteli, sedl si na kraj a vztáhl ruku.

 „Nechceš si ho pochovat?" usmála se šťastně Einer, když viděla, že jejímu manželovi došla slova. Zadržoval slzy ze všech sil, ale moc se mu to nedařilo. Jen přikývl a vzal uzlíček do rukou. Poodkryl prostěradlo a Einer se na něj zašklebila.

 „Je to kluk." 

„Já vím. Jen jsem chtěl vědět..."

 „Jestli má vše na svém místě?"

 „Jo!" vydechl upřímně, „A má..., ale jen doufám, že nebude po mně."

 „Já doufám, že ano, Talone." Pohladila ho po tváři a dívala se na svého manžela, který už své slzy zadržet nedokázal. 

Do místnosti už se nahrnula i celá rodina a Einer si šťastně povzdechla. Nikdy by ji nenapadlo, že může být tak moc šťastná.

 „Bude se jmenovat Vincenzo. Po tvém bratrovy." Řekl Talon a položil ji ho do náruče. Pak se sklonil, aby ji políbil. „Miluji tě, Einer. A vždy budu."

 „Jako já tebe, Talone. Miluji tě víc, jak svůj život." Zašeptala a pak se dívala, jak Talon přijímá gratulace a obětí od svých bratrů.

 Stále se nemohla na svého manžela vynadívat. Byl to prostě ten nejkrásnější mužský, jakého kdy viděla. A byl její.

 Ano, byl někdy protivný. Opravdu byl majetnický a žárlivý. Nepustil ji snad z dohledu od chvíle, co zjistil, že je těhotná. Pomalu ji nosil i na záchod. Byl i náladový a vážně mluvil sprostě. I jeho rodina byla na zabití. A když byl Talon s nimi, byl na zabití dvojnásob.

 Ale milovala ho. Jeho divokost a nespoutanost. Jeho tvrdohlavost. Jeho náruživost a upřímnost. I tu jeho umíněnost. 

Opětovala mu úsměv, když se na ni usmál, po tom, co se konečně dostal ze sevření svých příbuzných, a polkla slzu. Polapila ho. Polapila Nepolapitelného. 

Ale díky bohu, ho nikdy nezkrotí.