Černý kočár tažený čtyřmi koňmi se drkotal po kamenité cestě a stoupal temným lesem vzhůru do hor.
„Musíte vybrat každou díru, kterou na cestě potkáte?" vykřikla Lyana Mireldová a vystrčila hlavu z okénka.

Kočí jen cosi zavrčel a koně místo toho ještě pobídl ke klusu.

Lyana se nadechla k další poznámce, ale nakonec ji spolkla. Stejně měla pocit, že ji ten muž ani nevnímá. Byl starý, vyhublý, zahalený v černém plášti s kapucí a vypadal, jako by měl každou chvíli zemřít.

Zamračila se a s povzdechem se opřela do opěradla. Měla by mít strach. Jenže neměla.

„Všechno bude lepší než to, co jsem měla dosud," zašeptala si a zadívala se z okna.

Kočár stoupal vzhůru do hor, do temného království Vaeloria, kde vládl Černý kníže, Artheon Vaelkar. Její manžel.
Muž, kterého nikdy neviděla... a kterého se bála celá země.

Otcové schovávali své dcery před knížetem, který si každý rok vybíral novou nevěstu.
Nevěstu, která nikdy nepřežila svatební noc.

Její otec ale ne...naopak. Když se na zápraží jejich domu objevil posel Černého knížete a žádal jednu z jeho dcer pro svého pána, otec s radostí svolil.
Za pět set zlatých dukátů ji prodal jako ovci na trhu a podepsal svatební smlouvu.

Lyana se tomu tehdy ani nedivila.
Její otec měl rád jen její dvě starší sestry... krásné, rozmazlené, oblečené v hedvábí a špercích. Měly vlastní pokoje, vlastní služky a otec jim sháněl bohaté ženichy.

A ona měla jen postel ve sklepě, jedny staré šaty a práci od rána do večera.
A za každou chybu výprask.

Proto neměla strach, nebyl to trest...bylo to vykoupení.

Jediný, kdo ji kdy chránil, byl její bratr Eldran... ten, který před dvěma lety odešel do královské gardy, aby si vydobyl jméno a jednou ji mohl vzít z domu pryč.
Jenže nevrátil se. A nikdo nevěděl, kde slouží, nebo jestli vůbec ještě žije.

A tak když otec oznámil, že ji provdal za Černého knížete, necítila hrůzu...jen tiché, nečekané uvolnění. A to i přesto...co se o něm vyprávělo...

Zkazky o knížeti strašily vesničany tak dlouho, že už si nikdo nepamatoval, kdy vlastně vznikly.
Říkalo se o něm, že je krutý, že pije krev svých nepřátel a že jeho manželky mizí beze stopy.
Báchorky tvrdily, že je ošklivý jako noc a nesnáší denní světlo.
Že jeho vlastní lid se ho bojí a nikdo se mu neodváží odporovat.
A že každou svou manželku hned o svatební noci zardousí, protože nesnese jejich zděšený pohled, když ho spatří.

Náhle kočár znovu prudce nadskočil, když vybral další výmol na cestě, a Lyana praštila hlavou do stropu kočáru.
„To snad děláte schválně!" vyštěkla naštvaně a znovu vystrčila hlavu z okénka.

Kočí ji zase ignoroval. Jako by byla jen další pytel zavazadel. Místo odpovědi práskl bičem a koně popohnal ještě rychleji.

Lyana si zasyčela něco pod nos, stáhla se zpět dovnitř a zadívala se mezi stromy. Tma byla tak hustá, že si neviděla ani na špičku nosu... a přesto měla zvláštní pocit, že ji z lesa něco pozoruje.

„Blbost," zašeptala a zatřásla hlavou, „Začínám panikařit."

Ale ona přece nepanikaří...nikdy! A nezačne ani teď. Ani tehdy, až spatří svého manžela.

Došla totiž k závěru, že musí udělat přesný opak toho, co zřejmě dělaly jeho předchozí manželky.
Jestli se ho bály? Ona tedy nebude.
Jestli se jim hnusil? Ona viděla horší.
Věděla totiž, že vzhled často neříká vůbec nic o tom, jak odporný člověk doopravdy je.

Jestli byl její manžel zvyklý na slzy, strach a prosby o život...tak to se tedy přepočítal. Protože to nakonec nebude ona, kdo bude prosit o milost, ale její Černý kníže.