Artheon Vaelkar seděl před plápolajícím krbem v malé síni svého hradu a zamyšleně mezi prsty převaloval sklenici s rudou tekutinou.
Bylo tomu sotva pár hodin, co jeho nová manželka vkročila do hradu, a jemu už hlava třeštila jako střep. Zdálo se mu totiž, jako kdyby za celou tu dobu ani na okamžik nezavřela pusu.

Něco takového bylo krajně neobvyklé. Vlastně si ani nepamatoval, že by některá z jeho předchozích manželek strachy vůbec otevřela pusu, natož aby během pár minut zaměstnala celý hrad.

Viděl ji zatím jen z dálky… když na svém černém hřebci seděl mezi stromy a pozoroval drkotající kočár, jak se šplhá horskou stezkou vzhůru. Ačkoliv byla tma tak hluboká, že nebylo vidět na krok, on viděl jasně, jako by byl bílý den. A musel připustit, že mu její dlouhé rudé vlasy učarovaly na první pohled.

Ale už tam, sedíc v kočáře, který ji vezl do neznáma a někam, odkud nebylo návratu, celou cestu komandovala jeho podkoního.
A jak si moc dobře všiml, Drevon byl z jeho nevěsty značně rozladěný.

Několikrát mu vynadala, že vymete každý výmol na cestě, a pak ho dokonce osočila, že to dělá schválně.

Artheon nevěřícně zatřásl hlavou. Všechny jeho nevěsty proplakaly celou cestu strachy, třásly se, bály se i pohlédnout z okna… ale tahle ne.

„Pane…“ ozvalo se za jeho zády tiché zakašlání, když do místnosti vstoupil Maelor, jeho sluha i správce hradu v jednom. „Vaše… ehm… žena má zase nějaké požadavky.“

„Požadavky?“ Artheon se otočil a překvapeně povytáhl obočí.

„Ano, pane… chtěla by…“ Maelor nervózně popošlápl a znovu si odkašlal. „Chtěla by vědět, zda jako vaše manželka má nějaká práva… pane.“
Poslední slova vyslovil s takovým údivem, jaký u něj Artheon ještě neviděl.

Právě když se chystal odpovědět na otázku, na kterou vlastně ani sám neznal odpověď, do místnosti se vřítila služebná… Maelorova žena Nymera. Zadýchaně se zastavila vedle svého manžela a cípem zástěry si setřela pot z čela.

„Pane…“ vydechla sotva popadaje dech, „celý hrad je vzhůru nohama. Je to první člověk… ehm… první vaše manželka, která stačila během dvou hodin zaměstnat půlku hradu.“
Rozhodila ruce v zoufalém gestu. „Já jsem nepočítala, že toho tolik sní… všechny dosud skoro nic nejedly a…“ drmolila unaveně.

Něco takového opravdu nečekala. Kníže byl už tolikrát ženat, že se to nedalo ani spočítat, ale všechny dívky byly vždy tak vystrašené, že z jídel, která připravila, nikdy nic nepojedly.
A vždy se opakoval stejný scénář… všechny věděly, že svatební noc bude jejich poslední, a strachy odmítaly jíst. Ovšem tahle ne. Naopak. Dokázala ještě zaměstnat svými požadavky polovinu služebnictva.

„Tak ještě něco připravte,“ zavrčel Artheon znechuceně. „Je to moje žena… tedy splňte každé přání.“

„Každé přání, pane?“ vykulil Maelor oči. „Ale ona si žádá koupel. A také jiné šaty, pane. A také říkala, že je z cesty značně unavená a že jí jistě vyhovíte a svatební noc o pár dní odložíte…“
Vychrlil ze sebe pro něj naprosto nesmyslné požadavky. Však bylo jisté, že se zde dlouho neohřeje.

„Hmm…“ zavrčel kníže rozladěně. „Udělejte, co říká… myslím, že pár dní jí poskytnout mohu.“

Vlastně ani sám nevěděl proč, ale najednou mu přišlo správné jí vyhovět.
Však byla jeho ženou… i když jen na jednu noc. A přesto náhle zatoužil zjistit, kam až ta žena je schopna zajít.

„No ale pane…“ ozvala se Nymera znovu, „v tom případě vám mám vyřídit, že je zvykem, aby se muž o svou ženu nějak ucházel…“

„Ucházel?!“ vyštěkl Artheon a zvrátil do sebe obsah sklenice. „Jak to kruci myslí!“

Už teď začínal litovat svého slova. Jenže on své slovo držel. Vždy.

„No já nevím, pane… třeba… květiny?“ vydechla Nymera a Maelor se na ni podíval jako na zjevení.

„Pche! Květiny… na co jí budou kytky?“ zašklebil se na svou ženu. „Myslím, že by měl pán ukázat, jaký je lovec. Takový…“

„Máš pravdu, Maelore,“ skočil mu kníže do řeči a zamračil se. „Nech mi připravit koně… ulovím jí jelena.“