O nějakou dobu později se rozlétly dveře místnosti. Dovnitř nakráčel Artheon a přes ramena nesl ohromného dvacateráka, jako kdyby nic nevážil.
„Odneste ho do pokoje mé manželky,“ řekl a shodil jelena na zem.

Ještě stále nechápal, proč vlastně přistoupil na takovou nesmyslnou prosbu.
Dlouhých osm set let, každý rok ve stejnou dobu, podepisoval manželskou smlouvu… a za celou tu dobu se nestalo ani jednou, aby některá z jeho žen požadovala, aby se o ni ucházel.
Její požadavek mu připadal absurdní… vždyť bylo jisté, že svatební noc nepřežije. A přesto… jako by ho něco nutilo jí vyhovět.

„No… to by mě zajímalo, co s ním asi tak bude dělat,“ ozval se zvonivý smích jeho sestry Sigrun.
Seděla před krbem, v ruce držela pohár s rudou tekutinou a pobaveně poslouchala nejnovější bratrovu manželku, jak se dohaduje s Nymerou.

Artheon po ní hodil naštvaný pohled. Miloval svou sestru, ale někdy mu pěkně lezla na nervy. Zvlášť teď, protože mu bylo jasné, že se královsky baví na jeho účet.

„Ještě nikdy za svůj dlouhý život jsem neporušil dané slovo,“ vyštěkl a nalil si pohár krve. „Jsem pán téhle země… a Kníže noci musí držet slovo.“

„No ano… slyšela jsem, že chceš svatební noc o pár dní odložit a že jsi nařídil splnit každé její přání,“ zašklebila se Sigrun. „Ale nechápu… proč tohle zvíře?“

„Ulovit jelena je více hodno muže než natrhat kytky,“ odvětil tónem, který jasně říkal, jak je možné, že tak logickou věc nechápe.

Sigrun spolkla další poznámku a s láskou se zadívala na svého milovaného bratra…
Černý kníže Artheon Vaelkar, vládce temnot, dědic černé koruny a poslední z vládnoucího rodu…

Jeho povinností bylo zplodit dědice, aby krevní linie rodu Vaelkarů zůstala silná.
To však byl problém, který nešlo vyřešit.

Dlouhých osm set let na něm totiž ležela temná a neodvratitelná kletba.
Kletba, která na něj padla v den, kdy se rozhodl zachránit Sigrun.

Lovec upírů ji zasáhl šípem namočeným v jedu z černé rulíkové krve, starobylé směsi, která dokázala rozkládat upíří tělo zevnitř. Jed, který se nedal vyléčit žádnou známou magií.
Sigrun slábla každou hodinou. Její krev černala, kůže bledla a ona pomalu umírala.

Artheon tehdy neměl na výběr...
Právě si vzal lidskou dívku… nebylo to z lásky, ale z povinnosti, protože potřeboval dědice a on se jí rozhodl obětovat, aby Sigrun zachránil.

A tím to začalo…krevní oběť, provedená v rozporu s přirozeným řádem, otevřela dveře něčemu staršímu než jejich rod…temnota si vyžádala cenu.

Od té chvíle žádná z jeho novomanželek nepřežila svatební noc.
Každou z nich… ať byla jakkoli nevinná, krásná či statečná… v okamžiku spojení vysál do poslední kapičky krve.
Nebyla to volba…byl to instinkt, který se probouzel hluboko v něm. Byl silnější než jeho vůle, silnější než magie… silnější než on sám.

Ani Černý kníže nedokázal vzdorovat kletbě, kterou si sám na sebe přivolal.