„Možná bychom ji měli pozvat k večeři do hodovní síně… aby ji všichni lépe poznali,“ pronesla Sigrun s nadějí, že Artheon svolí.
„Abychom ji lépe poznali?“ odsekl chladně. „To nevím proč… rána po svatební noci se stejně nedožije.“

Znechuceně povytáhl obočí. Neměl v úmyslu pustit tu ženu do svého života hlouběji, než bylo nutné.
Dávno pochopil, že láska ženy je mu zapovězena. Už nevěřil, že kletba, kterou na sebe tehdy uvalil, může být někdy zlomena.
Smířil se s tím, že každá jeho manželka zemře v jeho náručí hned první noc… a proto neměl důvod žádnou poznávat víc, než musel.

„Svolil jsi přece k tomu, že svatební noc o pár dní odložíte,“ zkusila to Sigrun opatrně. „A ať je to, jak chce… je to tvoje žena.“

Rozhodla se kout železo, dokud je žhavé. Vždycky uměla Artheona nenápadně dotlačit k tomu, co chtěla.
Tak moc si přála, aby její bratr našel ženu, do které se zamiluje… ženu, která by dokázala tu kletbu zlomit. Věřila tomu ze všech sil, i když on už dávno ne.

Tentokrát však cítila, že má naději.
Poprvé po osmi stoletích udělal něco jinak, než bývalo obvyklé. Dal té dívce čas.
A Sigrun byla přesvědčena, že to má význam… a rozhodla se udělat cokoliv, aby se její bratr zamiloval.

„Nikdy jsem nepřestala věřit, že je možné tu kletbu zlomit, Artheone,“ zašeptala tiše. „Třeba právě ona…“

„Přestaň se upínat k něčemu, co není možné, Sigrun!“ vyštěkl. Pak si unaveně povzdechl, odvrátil na okamžik zrak a dodal tišeji, skoro neochotně: „Dobrá… jeden večer snad přežiji.“

≈≈≈

„Paní… večeře je připravena v hodovním sále,“ oznámila Nymera, když vstoupila do Lyannina pokoje. „Kníže si žádá vaši přítomnost.“

Pokrčila rameny v lehce udiveném gestu. Připravila sice stůl pro tři, ale sama nechápala proč… kníže ani Sigrun přece lidské jídlo nedokázali pozřít.

Lyana si nervózně uhladila sukni a než Nymera stihla odejít, tiše vyhrkla:
„Nymero…?“

„Ano, paní?“

 „Jaký je… tvůj pán?“

Nymera na okamžik ztuhla. Jako by ta otázka otevřela dveře, které se v tomhle hradě obvykle nechávají zavřené.

„Můj pán je… jiný,“ řekla nakonec, „On… žije podle pravidel, která už dávno neplatí pro nikoho z nás.“

Lyana cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

 „Někdy působí chladně,“ pokračovala, „ale není to krutost. Je to povaha někoho, kdo už dlouho nepatří do světa obyčejných smrtelníků.“

„Jak to myslíš?“ Vydechla Lyana zvědavě.

„Jak to říkám, paní, zbytek musíte zjistit sama.“ ustoupila ke dveřím, jako by tím rozhovor uzavírala, „A buďte přesná,“ dodala ještě ve dveřích, tentokrát už ostřeji. „Večeře je v osm hodin. A kníže nesnáší nedochvilnost.“

„Děkuji, Nymero. Budu přesná,“ odpověděla Lyana tiše a otočila se k zrcadlu.

Zamyšleně si uhladila sukni a zadívala se na svůj obraz. Nikdy v životě neměla na sobě tak krásné šaty…

Byly smaragdově zelené, z hebkého sametu, a živůtek byl vyšívaný stříbrnou nití, která se třpytila při každém jejím nádechu. Měli hluboký výstřih, který ještě více zdůraznil její dlouhý krk, a dlouhé, přiléhavé rukávy.

„Tak dobrá,“ zašeptala do ticha, „Zjistím, co je pravda na těch báchorkách, co se o tobě povídají, můj pane.“