O několik vteřin později se rozeběhl Kníže Temnoty lesem. Na chvíli se zastavil a zhluboka nasál vzduch. Cítil ji. Cítil vůni její krve, jejího potu, její kůže.

„Kruci!" Zaklel nahlas, zvrátil hlavu a nahlas zařval do ticha noci, aby se zebe dostal vztek, který ho celého stravoval.

Jeho žena si totiž evidentně prosadila svou, a on nyní neměl jinou možnost než ji nahánět lesem, jako dravou zvěř.

Jeho pudy, instinkty a touhy byli totiž silnější než cokoliv jiného. Dokonce silnější než láska, kterou k ní přesto všechno cítil.

Nedalo by mu vůbec žádnou práci Ciaru dostihnout. Ačkoliv Ciara běžela lesem jako o život, svou rychlostí, by jí měl sotva z pár minut.

Jenže jeho instinkty mu říkali jediné – lovit. Nahánět svou potravu lesem a užívat si svůj lov tak, jak to dělal po celá tisíciletí.

Ještě jednou se zhluboka nadechl a vůně, která se mu dostala až do morku kostí, rozvibrovala jeho tělo touhou. A potřebou se nakrmit. Nakrmit se její krví a vysát ji do poslední kapičky.

Zaťal prsty v pěst tak silně, až mu kapky krve začali stékat po zápěstí. Jenže svou touhu už umlčet nedokázal.

Už tak dlouho neměl krev přímo od zdroje.

Už tak dlouho neměl její krev. Krev ženy, kterou k smrti miloval, ale která se stala jeho nutností a potřebou.

Pak se pomalu hnul z místa. Rozeběhl se lesem, ale nepospíchal. Kdyby chtěl, mohl by ji za pár chvil dostihnout, ale chtěl si svůj lov užít. Svůj poslední lov. Věděl totiž, že dnešního dne se něco zlomí.

Pro něj už nebylo cesty zpět. Věděl to od první chvíle, kdy se napil její krve. Stal se na ni závislým a ani krev jeho obětin už mu nestačila.

Měl tedy jen dvě možnosti..., proměnit svou ženu v upíra, aby měl po zbytek svého nesmrtelného života zajištěn přísun její krve. Nebo ji nechat žít a sebe poté, odsoudit k věčnému spánku. Nemohl zemřít, ale věčný spánek, kdy tělo spí a mozek bdí, by pro něj byla ta nejhorší smrt na světě.

Kapky krve, byť mikroskopické, které by normální smrtelník v hustém porostu přehlédl a necítil, pro něj ale byly jako dokonalá mapa ke svému cíli.

Bylo jisté, že si Ciara dávala záležet na tom, aby ji našel.

„Nebylo vůbec nutné, abys zanechala jedinou stopu, drahoušku," Zašeptal a smutně se usmál, „Ucítil bych tě vždy a všude. I kdybys byla sto sáhů pod zemí."

Zavřel oči, nasál vzduch a nechal tu vůni prostupovat svým tělem. Bylo to tak silné, že mu tělem projelo vzrušující mrazení. Takové, jaké cítil jen s ní. Jen s touto ženou, ačkoliv jeho život čítal už několik tisíciletí.

On – Raven Dracor Rogestrike, Kníže Temnoty. Nejstarší upír na planetě, byl nadosmrti odsouzen k závislosti na své ženě. A tu závislost si sám vybral.

Náhle ho cosi píchlo u srdce. Zprudka vydechl a zalapal po dechu.

Ta vůně – ta závislost a potřeba krve – deficit, který si vytvořil svou tvrdohlavostí se své ženě nepoddat, zcela ochromila jeho bdělost.

Tak moc se soustředil na to, aby udržel svou touhu pod kontrolou, a nevysál svou ženu do poslední kapičky...

Tak moc se snažil ji nepodlehnout, a nekrmit se z ní, jen aby ji neublížil..., že odsunul stranou všechno ostatní, i svou bdělost.

Za normálních okolností, by se nikdo k němu nedokázal přiblížit na kilometr, aniž by ho necítil..., ovšem nyní..., cítil jen ji. A to se mu stalo osudným.

Jeho ruka vystřelila k jeho srdci, kde mu z hrudi trčel šíp, se stříbrným hrotem. Nevěřícně zaklel, jedním trhnutím ho vytáhl a z jeho hrdla se ozval mocný výkřik bolesti.

Pak pomalu klesl na kolena, a těsně před tím, než se svezl k zemi a zavřel oči, spatřil svého jediného úhlavního nepřítele.

Ditor Desmond stál opodál, s lukem v ruce. Konečně se mu podařilo to, oč se snažil tolik století...zahubit Knížete Temnoty.