Marvalenská říše byla ohromná. Rozprostírala se od severu až k dalekému jihu a její hranice sahaly mnohem dál, než kam kdy dohlédlo lidské oko.

Na severu se k nebi tyčily vysoké, zasněžené hory, jejichž vrcholky po většinu roku halila hustá mlha.
Hluboké lesy ukrývaly dávná tajemství a nebezpečí, zatímco na jihu se rozprostíraly rozlehlé pláně, úrodná údolí a vyprahlé kraje, kde slunce pálilo téměř po celý rok.

Mezi nimi ležela města, vesnice, tvrze, i dávná, zapomenutá území.

Marvalenská říše však nebyla obyčejným místem. Po dlouhá staletí v ní vedle sebe žily bytosti, které by v jiných světech patřily pouze do legend a nočních můr. Vlkodlaci, upíři, démoni, čarodějové i mnohé další druhy stvoření zde měli své místo.
Každý národ měl vlastní zvyky, tradice a zákony, přesto všichni sdíleli jednu společnou říši.

A nad nimi všemi stál jediný vládce. Muž, jehož jméno budilo respekt i strach. Král všech nestvůr. Lord Kaelthar Varath Vaelkar.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈۝۝۝۝۝۝۝۝۝≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Vaelthira, královna matka, stála na balkóně Varathmoru. Hradu, ve kterém vládl její syn tvrdou a neústupnou rukou. A jako už snad po tisící, se s nadějí dívala za odjíždějící královskou stráží, která měla přivézt další vybranou dívku.

Už několik století a několikrát do roka, vybírala se dívka, která se mohla ucházet o samotného krále nestvůr, ale ještě se nestalo, aby některá z nich obstála.

Některé pocházely ze vznešených upírských rodů, jiné z mocných vlkodlačích smeček. Objevily se mezi nimi i dcery démonů a čarodějnic, jejichž krev slibovala neobyčejné schopnosti. Každá z nich přijížděla s nadějí, že právě ona bude tou vyvolenou, která získá královu přízeň a usedne po jeho boku na trůn. Některé toužily po moci, jiné po bohatství a další snad dokonce věřily, že by mohly obměkčit srdce muže, jehož se obávaly celé říše.

Jenže žádná z nich nikdy nedostala příležitost zjistit, zda by se jí to podařilo. Ani jedna se totiž nedožila následujícího rána.

A tak se znovu a znovu opakoval stejný příběh. Nová dívka přijela do Varathmoru, brána hradu se za ní zavřela a s prvními ranními paprsky bylo po jejích nadějích.

Královna matka však odmítala ztrácet víru.
Jednou přece musí přijít ta, která přežije.