„Otevřít!“ kývla Vaelthira na jednoho z vlkodlačích strážců, když stanula v podzemí před kobkou dívky, která se postavila jejímu synovi.

Samozřejmě… mohla použít svou schopnost a přenést se přímo dovnitř během jediného okamžiku.
Stejně jako její synové totiž ovládala starobylou magii prostoru, která jí umožňovala překonat jakoukoli vzdálenost během okamžiku.
Stačilo jediné pomyšlení na místo, které znala, a mohla se tam objevit bez ohledu na to, zda se nacházelo na druhém konci hradu nebo na opačném konci říše.

Právě díky této schopnosti mohla po staletí navštěvovat všechny tři své syny kdykoli se jí zamanulo.
Jeden vládl na severu, druhý na jihu a třetí ve Varathmoru, přesto pro ni vzdálenost nepředstavovala žádnou překážku.

Stejným darem byli obdařeni i Kaelthar, Vaelric a Malrith. Byla to jedna z mnoha schopností, které zdědili po svém rodu.
Díky ní se mohli objevit kdekoli ve svém království během několika okamžiků, což z nich činilo ještě nebezpečnější vládce.
Nepřátelé nikdy nevěděli, kdy se některý z bratrů zničehonic objeví přímo před nimi.

Tentokrát však Vaelthira magii použít nechtěla. Chtěla projít chodbami, kterými před ní prošla ta dívka.
A chtěla na vlastní oči vidět kobku, do níž ji Kaelthar nechal zavřít.

A především si chtěla prohlédnout člověka, kterého její nejstarší syn z nějakého důvodu nedokázal zabít.

Železný zámek hlasitě cvakl a dveře kobky se s tichým zaskřípěním otevřely.

Valethira vstoupila dovnitř a rozhlédla se.
Cela byla malá, vlhká a špinavá. Ve vzduchu byl cítit pach zatuchliny, mokrého kamene a staré slámy. Ze stropu pravidelně odkapávala voda a každý dopad kapky se rozléhal tichem kobky.

V rohu na hromadě zažloutlé slámy seděla dívka, kvůli které se dnes postavil na nohy celý královský dvůr.

Když zaslechla otevírání dveří, prudce vyskočila.

„Jestli mi nesete večeři, tak už bylo na čase.“
Vaelthira překvapeně zamrkala a několik okamžiků si ji mlčky prohlížela.

Dívka byla drobná, ale rozhodně ne křehká. Pod vychrtlým dojmem, který vytvářely příliš volné šaty, se skrývala postava zakulacená přesně na těch správných místech.
Husté zrzavé vlasy měla rozcuchané a pihovatý obličej špinavý od prachu a slámy, a přesto na ní bylo něco zvláštního.

Nebyla nejkrásnější dívkou, jakou kdy viděla. Nebyla ani nejelegantnější, ale v jejích očích hořelo něco, co u ostatních dívek vídala jen zřídka… vzdor a odvaha. Nebo možná naprosté šílenství.

„Tak ty musíš být Avery Morvillová.“ Prolomila Vaelthira ticho.

„Záleží na tom, kdo se ptá.“

„Někdo, kdo je zvědavý, proč jsi skončila právě tady.“

Avery se rozhlédla po kobce, rozhodila rukama, a pak se na ni znovu podívala.

„To bych taky ráda věděla. Ale obávám se, že na to byste se měla zeptat spíš vašeho krále.“ Zašklebila se, a Vaelthira potlačila úsměv.

Takže nejen drzá, ale také pohotová. A podle všeho jí ani po tom, co ji sem Kaelthar nechal zavřít, jen tak nezlomil. A to zde už byla tři dny.

„Můj syn nebývá zvyklý, že mu někdo odporuje.“

„Jo…to jsem si všimla.“  pokrčila rameny, ale její výraz trochu zvážněl.

Vaelthira si ji mlčky prohlížela.

V jejích očích se na okamžik objevil strach, který se však dívka snažila rychle skrýt. Zřejmě nebyla tak bezstarostná, jak se na první pohled zdálo. Uvědomovala si, v jakém nebezpečí se ocitla. Jen zřejmě nedokázala ovládnout svůj jazyk ani tehdy, kdy by jí to mohlo zachránit život.

Vaelthira se znovu zamyslela nad tím, co jí o dívce vyprávěli.
Kaelthar ji mohl nechat okamžitě popravit. Za mnohem menší provinění už nechal zemřít jiné.
Nikdy neměl potřebu dávat druhé šance a už vůbec ne těm, kteří zpochybňovali jeho autoritu před ostatními.

Jenže Avery Morvillová stále žila. A to bylo na celé věci nejpodivnější.