Avery vyšplhala větvemi mohutného dubu až k oknu své nejlepší kamarádky a zaťukala na sklo. Potřebovala se totiž svěřit někomu, kdo ji bude poslouchat, aniž by jí říkal, co má dělat. Někomu, kdo ji nebude litovat, a především někomu, kdo nebyl muž.

Od chvíle, kdy jí otec ukázal královský dekret se zapečetěným znakem koruny, se jí v hlavě honily tisíce myšlenek. Snažila se tvářit statečně, dokonce několikrát zavtipkovala, ale pravda byla taková, že měla strach. Opravdový strach.

Kdyby ještě žila její matka, nejspíš by šla za ní. Jenže matku nikdy nepoznala. A tak měla Lelu. Svou nejlepší kamarádku, se kterou probírala snad úplně všechno. Kluky, školu, průšvihy, hádky s učiteli i všechny ty ženské starosti, se kterými se svému otci svěřit nedokázala.

Jestli na světě existoval někdo, komu mohla říct, že má pocit, jako by právě dostala rozsudek smrti, byla to právě Lela.

Za záclonou se něco pohnulo a o okamžik později se v okně objevila známá tvář.

„Víš, že normální lidé používají dveře?" protočila Lela oči v sloup a otevřela okno dokořán.

Avery se protáhla dovnitř a seskočila na podlahu.

Obvykle by hned začala mluvit a vyprávět tak, že by se Lela nedostala ke slovu, ale tentokrát mlčela. A to bylo značně podezřelé.

„Dobře,“ prohlásila Lela a založila si ruce na prsou, „tak co se stalo?“

„Proč myslíš, že by se něco mělo stát?“

„Protože tě znám celý život. A protože jsi nevlezla dovnitř se slovy…hádej kdo dnes vyhodil učebnu do povětří. Což je samo o sobě podezřelé.“

„Přišel královský posel.“ Vyhrkla Avery a v místnosti se rozprostřelo tíživé ticho. Obě věděly, co to znamená.

V Marvalenské říši nebylo mnoho dívek, které by neděsila představa, že si pro ně jednoho dne přijde královská stráž.

„To ale není možné.“ Zašeptala Lela a zbledla.

„Jo…přesně tohle jsem řekla svému otci.“ Zašklebila se Avery na svou kamarádku a povzdechla si.

Za normálních okolností by všechno převrátila v žert, ale tohle bylo něco jiného. Moc dobře věděla, že všechny dívky, které kdy odjely na hrad, zemřely.
Ale také moc dobře věděla, že strachem svůj osud nezvrátí.

„Ale Avery…“ popotáhla Lola a po tvářích se jí začaly kutálet slzy.

„No ták…nezačínej brečet."

„Jak nemám brečet?" vyhrkla Lela. „Mluvíme o hradu lorda Kaelthara! Vždyť všechny víme, co se tam děje."

„Nevíme."

„Avery..."

„Ne, vážně nevíme," pokrčila rameny. „Jen slyšíme samé povídačky."

Lela si utřela oči.

„Ty jsi snad jediný člověk v celé říši, který dostane vlastní rozsudek smrti a pak uklidňuje ostatní."

Avery se pousmála a sevřela kamarádce ruku. A i když si říkala, že by se možná měla rozplakat tak jako ona… došla k závěru, že by ji to stejně nebylo nic platné.

„Ale Avery… všichni říkají, že je lord Kaelthar krutý. Nemilosrdný. Že je to samotný ďábel v lidské podobě."

Avery ale jen mávla rukou a praštila sebou do křesla vedle krbu.

„Jednou jsem v knihovně četla něco zajímavého," řekla zamyšleně, „Byla to nějaká stará legenda. Psalo se v ní, že krev mužů z rodu Vaelkarů je neklidná. Že v sobě nosí něco divokého a temného."

„To zní dost přesně."

„Prý se ale jejich krev uklidní, až naleznou ženu, která jim je souzena."

„To jako nějakou osudovou lásku?" Pozvedla Lela pochybovačně obočí.

„Asi ano. Psalo se tam, že její krev, její hlas, a dokonce i její dotek dokážou utišit bestii, kterou v sobě nosí."

„To zní jako pohádka."

„Taky si myslím."

„A navíc je to už tak dlouho. Kdyby to byla pravda, dávno by nějakou našel, ne? A rozhodně to nebudeš ty. Vždyť by ses s ním pohádala dřív, než by stihl dokončit první větu."

„To je taky pravda,“ přikývla Avery vážně. „A dost možná bych ho něčím praštila už po první větě.“

Lela si navzdory slzám odfrkla.

„Vidíš? Přesně o tom mluvím.“

„Takže kdyby ta legenda byla pravdivá, nejspíš by zjistil, že jsem poslední žena na světě, kterou hledá.“

Na okamžik se obě rozesmály. Pak se však smích pomalu vytratil a mezi nimi zavládlo ticho. Tentokrát už ne tíživé, ale smutné.

„Budeš mi chybět.“ Natáhla Lela ruku.

„Já vím.“ Avery polkla knedlík v krku a pokusila se o úsměv.

„A slib mi, že se vrátíš.“

Avery se zadívala do plamenů tančících v krbu.
Byl to zvláštní slib. Takový, který nemohla splnit. Přesto nakonec pomalu přikývla.

„Udělám pro to všechno.“

Lela ji znovu objala a tentokrát ji Avery objala také. Protože ať už ji na hradě lorda Kaelthara čekalo cokoli, jedna věc byla jistá…

Za tři dny opustí svůj domov, a nic už nebude jako dřív.