Velká síň Varathmoru patřila k největším prostorám v celé Marvalenské říši.

Kamenné sloupy silné jako kmeny prastarých stromů se zvedaly vzhůru k vysokému klenutému stropu, který se ztrácel ve stínech. Po obou stranách hořely desítky pochodní a jejich oranžové světlo tančilo po černých kamenných zdech.

Na konci síně se nacházelo široké vyvýšené pódium, a na něm stály tři trůny.
Byly obrovské. Vytesané z temného kamene, a každý z nich byl ozdoben lebkami dávných nestvůr a rohy neznámých zvířat.

Právě zde se čas od času scházeli všichni tři bratři. Tři vládci. Tři králové a nejmocnější bytosti celé říše.

A i když každý z nich vládl vlastní části Marvalenu, jednou za čas se sházeli právě zde. A jejich společná přítomnost vzbuzovala respekt, který hraničil s hrůzou.

A dnes byl jeden z těch dnů…

Nastal den, kdy byly dívky z celé obrovské Marvalenské říše dovlečeny královskou stráží na hrad, aby si zde bratři vybrali své otrokyně.

Tento zvyk trval už mnoho století.
Kdysi…už tak dávno, že si to bratři už ani nepamatovali, vznikl ale z úplně jiného důvodu. Kdysi bratři doufali, že se objeví dívka, která jediná dokáže uklidnit a ukojit jejich rozbouřené touhy.

Kdysi bratři doufali, že taková dívka existuje. Že se najde žena s krví, která utiší jejich hlad. Žena, která jediným dotykem dokáže uklidnit zvíře, které v nich dřímá.
Žena, kterou nezabijí, když si vezmou její panenství, a která jediná dokáže utišit jejich sexuální apetit.

Jenže to se nikdy nestalo. Za dlouhé věky se taková dívka nenašla, a tak bratři už dávno přestali hledat svou Fate.
Už dávno rezignovali na to, že by jejich Fate…jejich druhá polovička mohla existovat, a tento zvyk se stal jen jejich povyražením.

Několikrát do roka se sešli na hradě Varathmor proto, aby si zde vybrali své otrokyně. Otrokyně, které se měli stát jen nástrojem pro ukojení jejich sexuálních pudů.

Nejhorší však bylo, že bez své Fate, jediné ženy schopné uklidnit zvíře v jejich krvi, se z nich pomalu stávaly bezcitné bestie, v nichž každým rokem umíral další kousek lidskosti.

A tak nyní všichni tři temní králové všech bestií seděli na svých trůnech...

Rozvalovali se na nich s uvolněnou samozřejmostí mužů, kterým patřil celý svět. Byli si podobní jako bratři, a přesto byl každý jiný. 

Všichni tři byli obrovští, vyšší než kterýkoli z jejich strážců, se širokými rameny a vypracovanými těly poznamenanými starými jizvami.
Přes holé hrudi měli přehozené těžké kožešinové pláště, které jim splývaly po zádech až k zemi.

 Seděli rozkročeni, jako by jim samotné trůny byly příliš malé. Kolem boků měli jen tmavé kožené kilty tvořené několika širokými pruhy kůže, pod nimiž se napínaly svalnatá stehna a lýtka. Vysoké černé boty sahaly téměř ke kolenům a zdůrazňovaly jejich mohutnou postavu.

Stačil jediný pohled na trojici bratrů a člověk okamžitě pochopil, proč jim patří celá Marvalenská říše.
Protože to nebyli králové, kteří vládli silou koruny. Byli to predátoři sedící na vrcholu potravního řetězce.

A z každého z nich vyzařovalo něco nebezpečného, divokého a děsivého, co nutilo všechny v síni držet oči sklopené k zemi.

≈≈≈

Pod pódiem se mezitím tísnil dav dívek přivezených ze všech koutů Marvalenské říše.
Byly to právě ty, které během posledních týdnů obdržely královský dekret se zapečetěným znakem koruny. Snad sto. Možná ještě více. Některé pocházely z významných rodů, jiné z obyčejných vesnic, ale zde si byly všechny rovny.

Řady mohutných vlkodlačích strážců je nemilosrdně nahnaly doprostřed síně. Dlouhá kopí drželi pevně v rukou a jejich přítomnost nedávala nikomu sebemenší naději na útěk.

Vyděšené dívky se mačkaly jedna vedle druhé, zatímco nad nimi na vyvýšeném pódiu seděli tři bratři.

Pak zazněl úder hole o kamennou podlahu.

„Poklekněte před svými králi!“

Dav se téměř okamžitě pohnul.
Jedna po druhé klesaly dívky na kolena, až se před trojicí trůnů vytvořilo moře klečících postav se sklopenými hlavami.

Nad nimi se tyčili tři vládci Marvalenu jako dávní bohové, kteří přišli rozhodnout o osudu těch, jež před nimi klečely.

V celé síni zavládlo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Nikdo se neodvážil zvednout oči k trůnům.

A právě tehdy začal výběr.