Na třech mohutných trůnech seděli muži, před nimiž se skláněla celá Marvalenská říše.

Uprostřed seděl Kaelthar Varath Vaelkar, nejstarší z bratrů a král, jehož jméno samo o sobě dokázalo vyvolat strach i v těch nejodvážnějších bytostech.
 Jeho dlouhé černé vlasy mu spadaly přes široká ramena a chladný pohled jeho tmavých očí spočíval na davu klečících dívek.

Po jeho pravici seděl Vaelric Tharion Vaelkar. Stejně mohutný jako jeho bratr, s popelavě blond vlasy a ostře řezanými rysy. Na rozdíl od Kaelthara působil klidněji, téměř znuděně. Jenže každý, kdo ho znal, věděl, že jeho klid bývá mnohem nebezpečnější než vztek ostatních.

Po Kaeltharově levici se rozvaloval Malrith Draven Vaelkar. Jeho vlasy měly odstín temné mědi a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek. Zatímco Vaelric své okolí pozoroval s chladným odstupem, Malrith se očividně bavil už samotným pohledem na vyděšené dívky před sebou.

Byli bratři. Vládli společně, přestože každý z nich měl vlastní území, vlastní armádu a vlastní způsob, jak si udržet poslušnost svých poddaných.

A právě teď měli před sebou další skupinu žen, z nichž si mohli vybrat.

≈≈≈

Na první pohled se bratři od obyčejných mužů příliš nelišili. Jenže stačilo pohlédnout do jejich očí, aby člověk pochopil, že lidskost v nich už dávno ustoupila něčemu mnohem temnějšímu.

Jejich pohyby připomínaly pohyby predátorů, kteří si byli až příliš dobře vědomi své síly. Nepotřebovali zvyšovat hlas, vyhrožovat ani tasit zbraně. Stačil jediný pohled či nepatrné gesto a ostatní okamžitě věděli, co se od nich očekává.

Každý z bratrů měl před sebou několik dívek, které se k němu musely přiblížit na pokyn stráží.
 Žádná z nich se neodvážila vzhlédnout. Všechny věděly, že odmítnutí by mohlo mít mnohem horší následky než poslušnost.

Kaelthar se pohodlně opřel o opěradlo trůnu a jednu z dívek si přitáhl blíž. Sevřel její paži a jediným pohybem ji přiměl pokleknout mezi svými nohama. Poté jí položil dlaň na zátylek a zatlačil její hlavu dolů, směrem ke svému rozkroku.

Dívka věděla, co se od ní očekává, a neodvážila se odporovat. Král se znovu opřel a nechal ji, aby ho ústy uspokojila. Jeho tvář přitom zůstávala naprosto lhostejná. Jako by před sebou neměl živou bytost, ale pouhou věc, která mu měla posloužit k ukojení jeho potřeb.

„Tak co, bratři?“ pronesl po chvíli hlubokým hlasem, aniž by otevřel oči. „Myslíte, že tentokrát mezi nimi najdeme něco zajímavého?“

„Pochybuji. Zatím vypadají všechny stejně vyděšeně.“ Zasmál se pobaveně Malrith a také se natáhl po jedné z dívek, aby ho orálně uspokojila.

Vaelric neodpověděl. Jen pomalu přejel pohledem po klečících dívkách, ale nakonec udělal totéž.

„Pak doufám, že se alespoň jedna z nich ukáže být užitečná.“ Kaelthar se krátce zasmál, ale nebyl v tom ani náznak veselí.

Pak prudce zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral hluboký, chraplavý sten.
Když dívku konečně pustil, začala prudce kašlat a dávit se. Očividně toho na ni bylo příliš.
Kaelthar ji ale bez zájmu odstrčil a ona se svalila na kamennou podlahu.

Malrith při pohledu na ni vyprskl smíchy.

„Při všech bozích, Kaelthare! Ty jsi ji snad chtěl utopit ve vlastním semeni?“

„Pak se měla naučit lépe dýchat,“ odvětil Kaelthar naprosto lhostejně.

Vaelric se krátce uchechtl a zvedl pohár. „Doufejme, že ostatní budou mít větší výdrž.“