Avery už začínala mít pocit, že jí kolena každou chvíli upadnou.

Klečela na studené kamenné podlaze tak dlouho, že přestávala cítit nohy. Záda ji bolela a šaty, které jí ráno připadaly docela pěkné, ji teď nepříjemně škrtily kolem pasu.

Tohle měl být její velký den?

Kdyby jí někdo před týdnem řekl, že skončí v královském paláci, klečící před třemi muži, kteří si mezi ženami vybírají jako někdo na trhu s dobytkem, nejspíš by se mu vysmála.
Jenže teď jí do smíchu příliš nebylo.

Opatrně zvedla oči.

Tři muži na trůnech působili, jako by jim celý svět ležel u nohou. A možná tomu tak skutečně bylo.

Nejvíce ji ale děsil ten uprostřed. Kaelthar Varath Vaelkar.

O jeho jménu už slyšela. Kdo v Marvalenské říši o něm neslyšel? Král monster, vládce Varathmoru a muž, jehož rozkazy se plnily bez jediného zaváhání.

Musela uznat, že jeho vzhled odpovídal pověstem.
Byl obrovský, měl široká ramena a dlouhé černé vlasy. Jeho tvář byla až nepříjemně pohledná, jenže v tmavých očích nebylo nic, co by Avery připomínalo obyčejného člověka.

Vedle něj seděli jeho bratři. Jeden s popelavě blond vlasy a druhý s temně měděnými.

Tři králové. Tři nebezpeční muži. A podle všeho také tři naprostí hulváti…

Avery raději nedokončila svou myšlenku. Právě před nimi totiž jedna z dívek začala prudce kašlat a dávit se. Král ji odstrčil, jako by mu překážela na cestě, a ona se bezvládně sesunula na podlahu.

Avery na okamžik zapomněla dýchat.

Tak tohle byl ten slavný král Kaelthar? Nadržený barbar, který si zjevně spletl královský trůn s veřejným domem.

Přejela pohledem po ostatních dívkách. Některé plakaly, jiné se třásly a několik jich mělo tváře skloněné tak hluboko, že téměř hleděly do vlastních klínů.

A ona? Ona měla chuť vstát a jednu z těch tří korunovaných oblud pořádně praštit něčím těžkým po hlavě.

„Copak se děje?“ ozval se najednou pobavený mužský hlas a Avery vzhlédla.

Muž s měděnými vlasy se na ni díval. Na rtech mu pohrával úsměv, který se jí ani trochu nelíbil.

„Zdá se, že jedna z našich dívek nemá dostatečnou úctu ke svým králům.“

Avery okamžitě sklopila oči.

Výborně. Přesně tohle potřebovala. Aby si jí všimli.

„Jak se jmenuješ, děvče?“ pokračoval Malrith.

„Avery,“ zašeptala.

„Avery,“ zopakoval a opřel se pohodlněji o svůj trůn. „A víš, před kým klečíš?“

„Před králi,“ odpověděla tiše.

„Velmi dobře. A proč se tváříš, jako bys raději byla někde úplně jinde?“

„Protože bych opravdu raději byla někde úplně jinde.“ vyhrkla a úsměv na Malrithově tváři se rozšířil.

V sále zavládlo ticho.
Avery si teprve teď uvědomila, co právě řekla a pomalu obrátila pohled k prostřednímu trůnu.

Kaelthar se na ni díval.

A poprvé od chvíle, kdy vstoupila do sálu, měla pocit, že se na ni zaměřila pozornost něčeho, co by ji dokázalo roztrhat na kusy.

„Zvedni hlavu, děvče.“ Jeho hlas byl hluboký a nezněl jako žádost.

Avery poslechla.

„Podívej se na mě.“

Zvedla oči přímo k jeho tváři, a v tu chvíli pochopila, že právě udělala největší chybu svého dosavadního života.