Serena Ashfell se unaveně schoulila v otevřené dutině starého dubu a setřela si slzy z tváře.

Bylo tomu už téměř měsíc, co ji její smečka Šedého Hřbetu vyhnala, protože pro ně byla méněcenná.

Její vlk se ještě neprobudil, a tak Alfa Šedého Hřbetu, Thorne Ashfell, její vlastní otec, ji vyhnal ze svého území, jako bezcennou a nepotřebnou věc.

Serena si přitáhla kolena k hrudi a opřela čelo o dřevo, které vonělo vlhkem a starým mechem.
V žaludku měla jen slabou pachuť něčeho, co snědla přede dvěma dny, a byla hladová a vystrašená.

Neměla ale vůbec tušení, kde se právě nachází. Temný Sever bylo veliké a nebezpečné území, kterému vládl jediný muž…Alfa smečky Černého Měsíce, o kterém toho slyšela tolik, že se strachy roztřásla pokaždé, když zaslechla sebemenší hluk.

Někde v dálce se náhle ozvalo táhlé zavytí. Takové, že jí rázem přeběhl mráz po zádech. Ačkoliv mu nerozuměla, poznala, že nepatří k žádné smečce, kterou kdy slyšela. Bylo hlubší, temnější a silnější, a Serena strachy zadržela dech.

Pak se zavytí ozvalo znovu. Tentokrát mnohem blíž.

Přitiskla záda ke studené stěně dutiny a snažila se nedýchat, když zaslechla první tichý a těžký krok. Vlčí tlapa se zabořila do mokré hlíny nedaleko stromu.

Zvuk se přibližoval pomalu, jistě a bez váhání… jako by ten, kdo přicházel, přesně věděl, kde je.

A pak to přišlo. Hluboké a temné zavrčení, se jí zabodlo přímo do páteře. Stín před dutinou se pohnul, a do úzkého otvoru se pomalu vsunula velká hlava černého vlka.

Serena ztuhla, neschopná pohybu. Jeho oči byli temně rudé a srst měl lesklou a černou, jako noc.

Chvíli ji jen tak bez hnutí sledoval, a když se jeho hlava stáhla zpět, zprudka vydechla přebytečný vzduch z plic.

Jenže za chvíli se v otvoru objevili dvě silné paže, které ji vytáhli ven tak rychle a lehce, jako kdyby ani nic nevážila.

„Co jsi zač? A co pohledáváš na mém území?!“ Zaburácel mužův hlas, když ji postavil na zem.

Serena zalapala po dechu a o krok ustoupila. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře, protože mu sahala sotva po ramena.

„Já…jsem nikdo…zabloudila jsem…pane.“ Vydechla statečně a ustoupila ještě o krok.

„Nikdo…“ Zavrčel, a znovu přejel pohledem po jejím třesoucím se těle. A když se několikrát nadechl, jako kdyby zkoumal její pach, ustoupila ještě o krok.

Serena se přitiskla ke kmenu stromu a na okamžik zavřela oči.
Zákony znala dobře a věděla, že vstup na cizí území se trestá smrtí. A když si prohlédla muže, který se před ní tyčil jako hora, podlomila se jí kolena.

Zdál se jí krásný, ale nebezpečný. Už na první pohled vypadal jako muž, který je zvyklý poroučet. A i když byla jen člověk, bezcenná bytost bez vlčice, pochopila, že to není nikdo menší než samotný Alfa Černého Měsíce.

Náhle se pohnul tak rychle, že nahlas vykřikla. Jeho paže ji uvěznily tak blízko u jeho těla, že cítila jeho temnou a zemitou vůni a horkost jeho těla.

„Jsi panna?“ Zavrčel, a znovu se zhluboka nadechl. A když přikývla, koutek jeho úst se nebezpečně zvedl.

„Dobrá…možná ti to zachránilo život.“ Řekl, a ustoupil krok stranou, aby si ji lépe prohlédl.

Serena nahlas polkla. Pochopila, co chce udělat, a také pochopila, že pakliže chce žít, nemá na vybranou.

Alfa Černého Měsíce, Ravenn Dravenhart, si nárokoval její panenství, a ona mu ho dá.