„Zatraceně!“ zaklel Alfa a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Už nejméně hodinu pochodoval po kamenné podlaze přijímací síně, jako vlk v kleci.

Jeho syn se právě stočil do klubíčka a spokojeně usnul na chlupaté kožešině u ohně.

Jeho syn. To slovo mu zas a znova rezonovalo v hlavě, jako údery bubnu, a jeho vlk se ne a ne uklidnit.

Oheň v hlavním krbu praskal, světlo pochodní házelo dlouhé stíny po zdech a jeho krok se ozýval celým prostorem trůnního sálu.

Nox spal na kožešině u jeho stolce. Malý černý uzlíček, který ani netušil, že právě obrátil svět Varghardu vzhůru nohama.

Ravenn se zastavil, opřel obě ruce o masivní dřevěný stůl, sklonil hlavu a znovu se několikrát zhluboka nadechl. Jenže jeho vlk se nehodlal vzdát.

„Do prdele…“ zavrčel tiše. „Jak je tohle možné…“

Náhle se Nox lehce zavrtěl. Malé tělo se pohnulo, jako by hledalo jeho přítomnost a Ravenn okamžitě ztuhl. Instinktivně ztišil dech a počkal, dokud se vlče znovu neuklidní.

Pak pokračoval v chůzi. Pomalu, těžce, s napětím v každém svalu a s pocitem, jako by ho sledovaly stovky očí… Tradice. Zákony. Stařešinové. Smečka. A Serena.

Serena. To jméno přeci nikdy neslyšel.

„Kurva!“ Zaklel zas, a znovu zapátral v paměti kde tu ženu mohl potkat.
Její pach mu stále ulpíval v nose. Lidský a slabý. A přesto si byl jist, že musí být matkou jeho syna.

„Zatracená krev,“ procedil skrz zuby a sevřel čelist tak silně, až ho zabolela.

Jeho instinkty se nemýlí. Nikdy se nemýlí… a Noxův pach byl pro něj větší záruka než to, že jeho syn byl jeho naprosto přesnou kopií.

„Tak kdy jsem tu zatracenou ženskou, kurva ošukal?!“ Zavrčel si pod vousy vztekle a opřel se předloktím o jeden z kamenných sloupů.

 Jeho tělo bylo jako přehřátý kotel… každá žíla napnutá, každý sval tvrdý jako kámen.
Říje v něm už takhle zuřila jako zběsilá… ale teď? Teď byla dvojnásobná.

Cítil to v každém nádechu. Jeho vlk byl přehřátý, podrážděný, hyperaktivní, a nebezpečně citlivý… připravený trhat každého, kdo se přiblíží k jeho synovi. A zároveň… zoufalý po Luně.

Potřeboval se pářit. A to tak moc, že se to nedalo vydržet.
 Potřeboval svoji Lunu, protože ona byla jediná, která dokáže uklidnit jeho říji, ztišit hormonální bouři a udržet Alfu při rozumu.

A teď potřeboval víc než kdy jindy. Jeho tělo bylo v biologickém chaosu… jako by se snažilo najednou chránit dědice, najít partnerku, vyhodnotit matku, udržet vlka na uzdě a zároveň se nezbláznit.

Tohle nebyla obyčejná říje. Tahle byla dvakrát silnější, dvakrát nebezpečnější, dvakrát méně ovladatelná.

Ravenn přejel rukou po tváři. Celé jeho tělo hořelo a volalo po jediném…po spojení.

„Kurva…“ vydechl. „Tohle… tohle není normální.“

Jeho vlk se mu opřel o žebra zevnitř, jako by se snažil dostat ven a on věděl, že pokud svou Lunu nenajde, ztratí kontrolu.

„Kaelane!“ Procedil skrz zuby potichu, aby nevzbudil štěně. Věděl, že jeho beta ho uslyší.

„Alfo?“ Ozval se jeho hlas záhy, ale Ravenn k němu ani nezvedl pohled.

„Přiveď ji!“ Zavrčel naštvaně, „Chci kurva zjistit jak to, že mi porodila syna a já zatím ani necítím žádné pouto.“

„Jistě, Alfo,“ řekl Kaalan potichu, aby ho ještě více nerozlítil.
 Věděl, že když se Alfa nachází v říji, je to s ním těžké…ne-li nesnesitelné, ale v takovémto stavu ho ještě neviděl. „A… co s ní chceš udělat?“

„Co?!“ Vyštěkl Ravenn a konečně se na něj otočil, „Ošukat ji!“