„Je jediný způsob, jak to zjistím… svlékni se!“

„Můj pane… ale já…“ vydechla Serena roztřeseně, zahanbeně sklonila hlavu a pak váhavě sáhla k zapínaní svých šat.

„Neváhej!“ vyštěkl Raven, když se její prsty zastavily v pohybu, „Dělej! Dřív…než mi dojde trpělivost!“
Její váhání ho okamžitě rozzuřilo. Jeho vlk se mu prudce opřel o žebra a oči mu probleskly rudou barvou.

Serena se zachvěla, a pak její pohled sklouzl k Noxovi. Malé černé vlče spalo stočené na podušce a tvrdě spalo.

„Nemusíš mít strach,“ řekl náhle Alfa, jako kdyby jí četl myšlenky, „Můj syn konečně našel rovnováhu a nevzbudí se. Když vlče najde svého otce, jeho vlk se ustálí a pach krve ho uklidní. Nox spí tak hluboce, že ho nic neprobudí.“
Jeho pohled sklouzl k malému tělíčku, a v tom pohledu bylo něco temného, ale i něco… hrdého.
„Poprvé,“ dodal tiše, „poprvé v životě spí jako vlk, který ví, kam patří.“

Pak se znovu podíval na Serenu. „Pokračuj.“ Zavrčel, a Serena se pomalu začala svlékat.
„Musím zjistit, jak je možné, že jsi mi porodila syna.“

Serena se sklopenou hlavou, bušícím srdcem a třesoucími prsty odhazovala kousek po kousku svého oblečení, a Alfa neustále nervózně chodil kolem ní a větřil.

„Jsi nic!“ Zavrčel, „Jsi jen člověk…bez vlčice!“ Procedil skrz zuby a znovu zavětřil, „Jak je kurva možné…že jsi mi dala syna?!“

Jeho oči zaplanuly, když odhodila poslední kousek oblečení a zavětřil ještě jednou. Její pach…cítil něco povědomého… něco, co ho dráždilo, ale nedokázal určit co to je.

„Kurva!“ Zavrčel zas, a pak ji bez varování chytl a smýkl s ní tak, že se rázem ocitla opřená o stůl.

Serena ztěžka vydechla, chytla se rukama hrany stolu a položila tvář na studené dřevo. Pak ucítila, jak jí nevybíravě donutil rozkročit nohy, ale nedala na sobě nic znát.

Moc dobře věděla, že Alfa na to má právo. Vždycky má právo na jakoukoliv ženu si zamane, a její slzy by ho jen ještě více rozlítili.

„Alespoň mi teď trochu pomůžeš ulevit si!“ Zavrčel, chytl její boky do dlaní a přirazil.

Serena stiskla zuby, prohnula hřbet a slabě vydechla.
Bylo to zvláštní… ačkoliv si ji tak nevybíravě bral…ačkoliv nebyl jemný a o romantice by si mohla nechat jen zdát…necítila nenávist. A už vůbec necítila odpor ani vztek.

Naopak…její srdce se rozbušilo jako o závod, a i když se za to v tuto chvíli styděla…cítila uspokojení. Jako kdyby to, co se právě stalo…bylo to jediné a správné.

Ale Alfa to tak necítil.
Zběsile přirážel do jejího těla jako smyslu zbavený, a když dosáhl vyvrcholení, jen si znechuceně odfrkl.

„A teď zmiz!“ Vyštěkl, jedním tahem si zapnul poklopec a několik kroků poodstoupil.

Serena na sebe beze slova naházela své oblečení a vyběhla z místnosti.
Zatavila se až ve svém malém pokoji a zadýchaně se opřela o zavřené dveře.

A pak to ucítila…

Nejprve to byl jen tlak v hrudi, pak teplo a zvláštní, tiché zavrnění někde hluboko v ní.  Jako kdyby se v jejích útrobách pohnulo něco, co tam nikdy předtím nebylo.

Zalapala po dechu, chytila se dveří a pak to přišlo… vlna syrové, instinktivní, vlčí energie.

„Je to tvůj druh…tvůj Alfa.“ Ozval se náhle hlas v její hlavě.
Hlas její vlčice.

Serena se zachvěla a oči se jí doširoka rozšířily. Její vlčice nebyla jemná, ani uklidňující. Byla temná, instinktivní a pradávná.

A byla naštvaná.