Varghard se probudil do chaosu.

Chodbami se rozléhaly výkřiky, služebné utíkaly s vyděšenými tvářemi, dveře se zabouchávaly, a všichni, kdo měli dost rozumu, se snažili dostat co nejdál od přijímací síně. Vzduch byl těžký a nabitý energií, která vibrovala kolem jako bouře uvězněná pod klenbou.

Nikdo nevěděl, co přesně spustilo Alfův hněv. Ale všichni cítili, že se stalo něco zásadního.

Mladí vlci se tiskli ke stěnám, s ušima přitisknutýma u hlavy a staženými ocasy. Někteří členové smečky se schovávali za sloupy, s očima rozšířenýma strachem. Starší ženy se modlily u dveří a šeptaly jména bohů, které už dávno nikdo nevolal.

„Zavřete chodbu!“ křikl jeden z hlídačů, ale jeho hlas se ztratil v hluku. „Nenechte ho projít!“

„On už prošel!“ vyjekla vyděšeně jedna ze služebných.

Z hloubi hradu se ozvalo hluboké a rozzuřené zavrčení.

„Lunu!“ zařval Alfa tónem, který napovídal, že se nachází ve velice špatné náladě, „Cítím ji!“
Zvuk jeho slov se odrazil od kamenných stěn, roztrhl ticho jako čepel, a služebné se rozprchly jako hejno ptáků. Některé se schovaly za sloupy, jiné vběhly do prvních dveří, které našly.
Nikdo nechtěl být poblíž Alfy, když se jeho říje utrhne ze řetězu.

Kaelan vyběhl z jedné chodby, ale když se ozvalo další zavrčení, okamžitě se stáhl zpět.
„Držte se dál!“ křikl na ostatní. „Je v říji! A něco ho dráždí!“

Nikdo se neptal co, a nikdo se neptal proč…jen utíkali. Moc dobře znali nálady svého Alfy, když se nacházel v říji. Ale dnes se zdálo, že to bylo ještě o mnoho horší.

A pak se objevila Rana… Udýchaná, rozcuchaná, a s tváří bledou jako popel. Běžela tak rychle, že málem zakopla, když zabočila k Sereniným dveřím.

„Sereno! Otevři! Musíš… musíš to slyšet!“ Bušila na dveře, jako kdyby ji šlo o život, a když se dveře otevřely, vpadla zadýchaně dovnitř,
„Sereno…Alfa… já nevím, co se děje… on se asi zbláznil! Všichni utíkají, služebné brečí, Ylva ho nemůže uklidnit, Kaelan se k němu ani nepřiblíží… a on pořád řve, že cítí Lunu!“ Vysypala ze sebe tak rychle, že teprve když skončila, zůstala s otevřenou pusou.

„Sereno…“ vydechla, „ty… vypadáš… jinak.“ Přejela ji pohledem od hlavy až k patě a nevěřícně zatřásla hlavou.

Serena tam stála klidná a usmívající se, jako kdyby nebyl celý hrad na nohou.
A jiná.

Její oči byly jasnější a hlubší, jako by v nich hořelo nové světlo. Vlasy jí splývaly po ramenou jako temné zlato až k pasu, a její pleť, jemná jako alabastr, zářila.
 A šaty… ty jediné, které si vzala, když odcházela ze smečky Šedého hřbetu… na ní seděly tak, že Rana zůstala stát s otevřenou pusou.

Serena se na ni podívala zcela klidně a z jejího výrazu čišelo sebevědomí, a taky něco jako odhodlání.

„Probudila se,“ řekla tiše.

 „Kdo?“ Zamrkala Rana nechápavě.

„Moje vlčice.“ Odpověděla Serena a Rana o krok ustoupila, jako kdyby před ní stál někdo úplně jiný.

A v tu chvíli se hradem znovu rozlehl Ravennův řev — tentokrát mnohem zoufalejší a mnohem intenzivněji.
„Lunu!“

Serena se ani nepohnula, jen se lehce a sebevědomě usmála a bojovně zvedla bradu.

„Jdu za ním,“ řekla a klidně vykročila ke dveřím.

„Ale…Sereno…“ vydechla Rana, když se konečně vzpamatovala, „To nemůžeš…on…vyvádí jako ještě nikdy…“

„No a?“ Usmála se Serena a koketně pohodila hlavou, „Já se ho nebojím…moje vlčice je totiž silnější a umíněnější, než mu bude milé.“