Přijímací síň byla prázdná, ale Ravenn cítil, že se mu její stěny stahují kolem těla jako klec, kterou jeho vlk odmítá přijmout.
Tělo měl přehřáté, krev se mu vařila v žilách a každý nádech byl těžší než ten předchozí.

Každá jeho říje byla pro něj utrpením, ale tentokrát měl pocit, že jestli se něco nestane, tak zešílí.

Jeho vlk se dral na povrch tak prudce, že měl pocit, že mu to roztrhne žebra. Celé jeho tělo bylo přehřáté tolik, že by dokázal vytopit celý hrad.
Ale co bylo nejhorší…jeho erekce nechtěla ustoupit už ani na chvíli. Od toho momentu, kdy se v noci z ničeho nic probudil…zpocený, dezorientovaný a naprosto zničený…jeho erekce neustoupila.
Ale nyní si byl naprosto jist i tím, že mu od ní nepomůže ani smečka vlčit najednou. Potřebuje Lunu.

„Lunu!“ Zařval na celý hrad, aby si trochu ulevil, a pak zhluboka a nahlas zavyl.
Každý, kdo se ještě nacházel někde poblíž se rychle schoval. Celý hrad byl náhle jako po vymření. A nikdo, ani stařešinové se neodvažovali k němu přiblížit.

„Kde jsi?!“ Zavrčel a naštvaně praštil pěstí do zdi tak, až se začala sypat omítka.

Celou noc běhal po lesích jako smyslu zbavený jen proto, aby neudělal ze svého hradu kůlničku na dříví. Ale když se vrátil na hrad, bylo to ještě horší.
Do nosu ho totiž praštilo něco, co ještě nikdy necítil. Bylo to nové, silné, a tak intenzivní, že si byl jist, že konečně ucítil pach Luny.

„Kurva!“ Zaklel a zavětřil. I když prolezl hrad křížem krážem, nedokázal ji najít a nechápal proč.
„Kde jsi, kurva!“ Nečekal odpověď. Nečekal nic. Jen se otočil a vyrazil z přijímací síně tak prudce, že se dveře rozlétly dokořán a narazily do zdi.

Chodbou se nesl jeho krok …a každý člen smečky, který se mu ještě připletl do cesty, okamžitě ustoupil ke stěně, sklopil hlavu a stáhl ocas. Nikdo se neodvážil ani nadechnout příliš hlasitě.
Alfa byl v říji, a jeho aura byla tak silná, že se vzduch kolem něj chvěl.

Pach Luny ho táhl dopředu jako hák zaseknutý do masa, a on se za ním hnal, aniž by přemýšlel.
Říje ho spalovala zevnitř, jako kdyby mu někdo nalil oheň do žil, a každé zavětření bylo jako rána do hrudi.

Její pach byl blízko. Blíž než kdy předtím. Tak blízko, že měl pocit, že se jí dotýká. Tak blízko, že slyšel její dech a cítil její kůži.  Ale jako kdyby se propadla do země, a to ho dohánělo k šílenství.

„Lunu!“ Vyštěkl zničeně, když se přehnal už po několikáté hradem, který zas a znova rozebral téměř kámen po kameni.
Zastavil se zas až v přijímací síni a ztěžka usedl do svého trůnu.

„Vylez!“ Zavrčel, a praštil rozzuřeně do jedné z opěrek, která jeho síle nemohla odolat.
Naštvaně jí mrštil prázdným sálem proti dveřím ve chvíli, kdy se pomalu otevřely.

Alfa ztuhl. Jeho pohled se zaklesnul do dveří a čekal, kdo ze smečky má tolik odvahy, aby se ocitl v jeho blízkosti.

„No…čekala bych lepší přivítání…“ Ozval se ženský hlas, a pak se ve dveřích objevila dívka tak krásná, až na moment zapomněl dýchat.
V ruce držela opěradlo z jeho trůnu, jako by to byla jen lehká rekvizita, a kráčela k němu s takovou samozřejmostí, že Ravenn na okamžik zapomněl, že je Alfa.