„Mám pocit, že tohle je tvoje,“ řekla klidně Serena a zamávala opěrkou trůnu ve vzduchu.  
A ladně… se zvednutou bradou a klidem vlčice, která si je vědoma své síly a autority ve smečce, vykročila směrem k němu.

Alfa ztuhl. Na moment přestal dýchat, a dokonce mu došla slova.
Jeho biologické reflexy spustily alarm. Najednou byl tak soustředěný, že by slyšel i pád jehly na druhém konci hradu. Ale ignoroval by ho, protože proti němu kráčela ona. Jeho Luna.

„Nadělal jsi pořádný nepořádek,“ poznamenala tiše, tónem, který by si žádná jiná vlčice nikdy nedovolila.
Zastavila se jen pár kroků od trůnu a Ravenn reagoval okamžitě…

Jeho svaly se napjaly, zrychlil se mu dech a jeho vnímání se zúžilo jen na ní. Najednou měl pocit, že ona je jediná věc na světě, která existuje.

„Ty mi budeš říkat, co mám dělat?!“ Zavrčel hrdelním hlasem, který zavibroval celou síní.
Nebyla to ale otázka, byl to Alfí reflex dominance, který samci používají, když je jejich postavení testováno.

„Ano,“ Odpověděla klidně, bez zaváhání a bez známek podřízenosti Luna.

Ravenn v tu ránu vyskočil z trůnu a ve vteřině se postavil proti ní. Vzduch mezi nimi se napnul jako struna.
Jeho vlčí reflex, vyprovokován autoritou samice… prudce zareagoval.

Najednou proti sobě stáli jako dva vlci před bitkou. Ale nebylo to o boji, ale o tom, že Luna testovala své hranice a Alfa je musel potvrdit.

„Já určuju hranice,“ zavrčel hlasem, který zavibroval síní.  

Ale Serena se nezalekla ani na okamžik. Jen lehce naklonila hlavu, jako by ho hodnotila. Jako by si ověřovala, jestli jeho dominance stojí na síle… nebo jen na říji.

„Tak je ukaž,“ pronesla tiše, a Ravennův vlk vyrazil proti hranici jeho kůže tak prudce, že vztekle zavrčel.

Jeho vlčí soustředění se ještě zvýšilo.
Vnímal každý její nádech, každý sebemenší pohyb…ale hlavně vnímal její silnou vůni, která ho nenechala na pochybách, že je jeho Luna.

Jeho tělo reagovalo tak, jak reagují samci v říji, když se ocitnou před samicí, která je nejen vhodná… ale i dominantní.
Zrychlil se mu dech a jeho feromony teď byli tak silné, že naplnily celou síň jeho vlčí přítomností.

Naklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Přičichl k jejímu krku a pak ji několikrát obešel dokola, zhluboka vdechujíc její pach.
Zavětřil a přičichl k jejím vlasům, zabořil nos mezi její ňadra a pak přičichl k jejímu pupku. Slabě zakňučel, a pak se pomalu sesunul na kolena, aby přičichl tam, kde její pach byl nejsilnější.
Zabořil obličej do látky mezi jejíma nohama a zhluboka se nadechl. Pak ještě několikrát, a nakonec zvrátil hlavu a zavyl do ticha.
Jeho vlčí instinkt vyhodnotil její pach okamžitě: Luna. Silná. Nepodřízená. Spřízněná.

Serena se ani nepohnula. Ani o milimetr neustoupila, jen čekala, až ji Alfa vyhodnotí.

„Tak dobře,“ zavrčel, a postavil se proti ní tak blízko, že si dýchali do tváře, „Chceš hranice? Tady jsou.“

„Tak mluv, Alfo…“ Zamrkala Luna a Ravenn znovu zavrčel hrdelním, varujícím tónem.

„Ty jsi moje Luna,“ řekl, a pak si ji bez varování, jedním trhnutím přivinul k sobě, „Ale já jsem Alfa.“

Serena jen lehce pozvedla bradu a zadívala se mu zpříma do očí, na důkaz přijetí faktu, který oba cítili.

„A Alfa se od své Luny nehne. Nikdy. Od této chvíle budeš tam, kde jsem já.“

„To je tvoje hranice?“ zeptala se tiše Serena, s tónem hlasu, který ale Alfa vyhodnotil jako provokující.

 „Moje Luna zůstane u mě.“ Procedil skrz zuby teď tak blízko, že se jejich nosy dotýkaly.

„Tak uvidíme, Alfo,“ usmála se sebevědomě, s nádechem výzvy, „Já mám totiž také své hranice.“