Ravenn odhodil svou tuniku na zem a Serena vydechla obdivem.
Její Alfa byl přesně takový, jak si to kolikrát představovala. Jeho široká ramena, vypracovaná hruď a tělo jako vytesané z kamene… jako by zabíralo půlku místnosti.

A když sáhl k opasku svých kalhot, téměř se jí zastavilo srdce vzrušením.

„Alfo…“ Vydechla, aniž by odvrátila zrak od jeho prstů, které právě zápasily s přezkou na opasku, „Možná bys měl… počkat.“

„Počkat?“ zopakoval udiveně… jako by slyšel něco naprosto nelogického.

 „Ano. Víš… začít jinak. Pomaleji. Nebo…“

„Nesmysl, Luno,“ pronesl hlubokým hlasem. „Našel jsem tě. Smečka čeká. A když Alfa najde Lunu…je čas se pářit. Takhle jednoduché to je.“

Serena zamrkala… právě si totiž uvědomila fakt, že on není jemný.  Není ani lidský. Není muž, který se zastaví, protože ona řekne… „počkej“.

On byl Alfa, který jedná podle instinktu, podle tradice a podle síly.

A teď, když stál před ní… napůl svlečený, napůl rozčilený, napůl odhodlaný… uvědomila si ještě něco hlubšího.

On neměl dvě stránky. Neměl lidskou a vlčí část. On byl vlk. Celý. A jeho lidská podoba byla jen forma, ne povaha.

Jeho rozhodnutí, reakce a logika… nebyla lidská. Byla to logika smečky. Logika instinktu. Logika síly.

Serena se nadechla, aby něco řekla… něco, co by ho zastavilo, nebo aspoň zpomalilo… ale Ravenn ji předběhl.

„Luno,“ pronesl tvrdě, jako by vyslovoval zákon, „Alfa se nezastavuje. Alfa jedná.“

Jeho hlas byl hluboký a neochvějný. Jako hlas vůdce, který nikdy nepochybuje o tom, co má dělat.

„Já nejsem muž, který váhá,“ řekl, a konečně uvolnil zapínání svých kalhot, „Nejsem člověk, který přemýšlí, jestli je správný čas. Jsem Alfa. A Alfa… když najde Lunu… jedná.“

Serena cítila, jak se jí stáhl žaludek uvědoměním. On není člověk, který se učí být vlkem. On je vlk, který se občas chová jako člověk. A to je rozdíl, který musí pochopit ona… ne on.

„Ty chceš pomalu… ale pomalu je lidské. A já… nejsem lidský.“ Zavrčel, a v další chvíli odhodil zbytek svého oblečení.

Serena polkla. „Já… vím,“ zašeptala, s očima zabodnutýma mezi jeho nohy, „Ty jsi…jsi…obrovský.“ Vydechla, a rázem zrudla jako malina.

Ravenn se na moment zarazil…jako vlk, který ucítil novou vůni a vyhodnocuje, jestli je to hrozba, nebo výzva.
Pak se koutky jeho úst zvedly, když si všiml úhlu jejího pohledu, a pochopil, že poslední její slovo naráželo na jeho „vybavení“, ne na jeho povahu.

 „Dobře, Luno,“ zavrčel a přiblížil se k ní na posteli, pohybem tak jistým, že se musela opřít dlaněmi o kožešiny, aby se jí nezatočila hlava. Jeho aura byla všude.  
„Smečka čeká…a mé tělo si žádá jediné…spářit se s tebou.“ Vydechl, a vzápětí ji chytil za nohy tak prudce, až vykřikla.

„Alfo…“ Pokusila se naposledy zaprotestovat, ale sama cítila, že to bylo jen na oko.
Věděla, že to není lidská touha, byl to vlčí imperativ. Něco, co se nedá zastavit slovy, logikou ani prosbou.

Ale ona to zastavit nechtěla.

Jeho ruce ji sevřely prudce a tvrdě, alfím způsobem, který by jiného zlomil. Ji ale jen připomněl, kdo před ní stojí. Ne člověk, ale vlk.

Pak si ji přitáhl blíž a otočil ji na břicho tak lehce, jako kdyby nic nevážila, a donutil ji si kleknout na všechny čtyři.
 Neudělal to něžně ani opatrně…ale s tou nekompromisní jistotou, která patří jen Alfám.

„Luno,“ zavrčel jí u krku, napjatým hlasem, který už nešlo udržet na uzdě. „Moje Luno.“

Jeho tělo se napjalo, jako kdyby se chystal skočit, a ještě něž tvrdě a nekompromisně přirazil, si Serena uvědomila, že tohle není lidské…ale vlčí. A ona to tak chce.

 Zatím.