V hlavní síni hradu bylo toho dne cítit ve vzduchu napětí.
Oheň z obrovského krbu v rohu místnosti sálal příjemné teplo a Alfa seděl na svém místě u čela stolu jako obvykle. Po jeho levici seděla Ylva. A po pravici seděl jeho beta… Kaelan Vargstrom, jediný muž, kterému Ravenn skutečně věřil. Jeho pravá ruka a přítel.

Po stranách dlouhého stolu pak seděli Stařešinové rodu, ale nikdo z nich se neměl k tomu, aby dědici rodu Černého Měsíce znovu připomněl, že čas se krátí.

„Alfo Ravenne,“ oslovil ho nakonec Haldor Grimvel, nejstarší a nejváženější z nich, „Krvavý úplněk je blízko. A sním přijdou dny, kdy budou tvé pudy silnější než tvá vůle.“

Raven nehnul ani brvou. Seděl v čele stolu nehnutě, s jednou rukou pod bradou a téměř nezúčastněně sledoval dění u stolu.

Samozřejmě, že věděl že krvavý úplněk pro něj představuje problém. Hledal svou Lunu už od svých pětadvaceti let, což bylo už téměř čtyři roky a každá říje pro něj byla těžší a těžší.

„Neříkáme to jako varování, Alfo Ravenne,“ Soren Blackmane, další ze stařešinů se odvážil promluvit, „Je to naše povinnost. A tvoje povinnost je…“

„Vím, co je moje povinnost,“ zavrčel Alfa, „A už vůbec mi nemusíte připomínat, že se blíží krvavý úplněk!“ Vyštěkl naštvaně a zpražil stařešiny varovným pohledem.

V síni se náhle rozprostřelo tíživé ticho a nikdo se neodvážil ani pohnout, nebo se nahlas nadechnout.
Haldor Grimvel si pomalu položil ruce na stůl, ve snaze uklidnit napětí, které se šířilo celou síní.

„Alfo…“ odkašlal si, jako by si chtěl dodat odvahu, „víš, že nejde jen o úplněk…“

Ravenn k němu stočil temný a nebezpečný pohled, ale nakonec pokynul hlavou, aby stařešina pokračoval.

„Dny páření jsou dny, kdy vlčí pudy přebírají vládu nad myslí. Je to období, kdy tělo Alfy hledá svou Lunu ještě zoufaleji a tentokrát to bude extrémně silné.“

„Říji zvládnu,“ procedil Ravenn mezi zuby.

„Zvládneš,“ řekl tiše Haldor a uctivě sklonil hlavu, „Víme, že říji zvládneš, Alfo…vždycky jsi ji nakonec zvládl. Ale krvavý měsíc v kombinaci s tvojí říjí…to je smrtící kombinace. Bez Luny to bude bolet. Tvé tělo ji bude potřebovat o mnoho zoufaleji než obvykle a smečka ucítí každý nádech tvého neklidu.“

Haldor Grimvel si nervózně promnul svůj dlouhý bílý vous. Znal Alfu Ravenna už od malého štěněte a znal i jeho zesnulého otce coby štěně, ale ještě nikdy nenastala situace, která mohla být pro Alfu téměř smrtící.

Alfa, který nemá svou Lunu, je sám o sobě velký problém. Každá říje pak pro něj znamená bolest, neklid a neustálé napětí. Nemůže spát, nedokáže se soustředit, ztrácí kontrolu nad vlkem a nekontrolovaně se proměňuje.

Ale co bylo nejhorší… jeho instinkty jsou v té době silnější než jeho vůle. A bez Luny by si jeho vlk mohl vybrat náhradní samici a otisknout se do ní.

„A to je to, čeho se bojíme, Alfo,“ zašeptal Haldor. Věděl, že si dovolil příliš, ale strach o smečku mu nedovolil mlčet. „Tato říje bude jiná…a tvůj vlk bude hledat ukojení svých potřeb i za cenu toho, že se otiskne jinde.“

Ravenn se pomalu postavil a jeho stín dopadl přes stůl jako hrozba. Všichni sklonili hlavy, protože věděli, že Alfa právě bojuje s něčím, co je silnější než on.

„Nikdy se neotisknu do jiné.“ Zavrčel, a jeho hlas se rozlehl síní jako varování.

Stařešinové jen s úctou sklonili hlavy, protože o slovech Alfy se nikdy nepochybuje.

Pak se Ravenn otočil a bez jediného dalšího slova opustil hlavní síň.