Ještě před několika dny by Serenu ani ve snu nenapadlo, že bude žít na Varghardu. Na hradě muže, který je otcem jejího dítěte.

Malý pokojík, ve kterém s Noxem bydlela byl útulný, teplý a pohodlný. A jídlo měli třikrát denně, takže by si vlastně ani na nic nemohla stěžovat, ale cítila se unavená víc než kdy jindy.

Pracovala od rána do večera. Uklízela pokoje, nosila vodu, skládala prádlo a pomáhala v kuchyni…a k tomu všemu ještě jedno malé a neposedné štěně.

Nox jako kdyby od chvíle, co vstoupil do samotného vlčího doupěte, byl úplně vyměněný. Viděla to každý den… a nejhorší bylo, že přesně věděla proč. Cítil jiné vlky. Cítil smečku. A jeho malý vlk, kterého tolik let držela na uzdě, se tu probouzel rychleji než kdy dřív.

Nox napodoboval všechno, co kolem sebe viděl. Běhal po chodbách, zkoušel výt a proměňoval se čím dál častěji. Nejvíce ho ale fascinoval lov.
Vrhal se na košíky s jídlem, zakusoval se do masa na stole a Serena už několikrát musela v kuchyni vysvětlovat, kam se ztrácejí zásoby.
A právě tehdy si uvědomila, že tohle malé vlče potřebuje víc než jen její trpělivost, potřebuje někoho, kdo ho povede a kdo mu ukáže, co znamená být vlkem… protože ona už byla unavená víc než si, kdy chtěla přiznat.

Dnes ale dostala úkol, který ji děsil víc než cokoliv jiného… připravit stůl v hlavní síni pro večerní hostinu.
Stařešinové se měli sejít s lovci, kteří se vrátili z dlouhé výpravy na severu. Byla to velká událost, a tak se bála, že Nox zase něco vyvede. Pro jistotu ho tedy zamkla v pokoji a přiměla ho spát.

„Tak… a teď přijde ta příjemnější část,“ zašveholila Rana a uhladila poslední dlouhý ubrus na hlavním stole.
Stoly se už prohýbaly pod nánosy jídla a pití, vše bylo na svém místě a hosté se pomalu scházeli. A Serena jen doufala, že Nox opravdu spí a neplánuje další vlčí útok na zásoby.

„Budeme moct obsluhovat u stolu.“ Rana mrkla nadšeně na Serenu, která v tu chvíli málem upustila sadu talířů na zem.

„Cože…u stolu?! Ale to…to já nemůžu.“ Vydechla vyděšeně.

„Proč ne? Nechceš vidět Alfu z blízka?“

„Ne,“ vydechla Serena okamžitě a stáhl se jí žaludek strachy, „Nechci. A už vůbec ne zblízka.“

„Ty jsi vážně divná, Sereno. Všechny holky na hradě by daly půl života za to, aby se na něj mohly podívat z pěti kroků.“

„Já ne,“ zamumlala Serena a snažila se tvářit, že ji víc zajímá rozmístění příborů než Alfa, který ji udělal dítě a pak se vypařil, jako pára nad hrncem.

Rana ještě chvíli nadšeně povykovala, ale Serena už ji vůbec nevnímala. Dokázala se soustředit jen na jedinou věc…na něj.

Vstoupil právě do síně a Sereně se rozbušilo srdce jako na poplach.
Kráčel přesně tím způsobem, který ji vždycky vytáčel… pomalu, klidně a sebejistě. Jako muž, který je zvyklý, že se mu každý uhne z cesty.

Vypadal klidně, ale v tom klidu byla síla, kterou nešlo přehlédnout. Arogantní samozřejmost. Jako někdo, kdo ví, že místnost patří jemu, ještě, než do ní vůbec vstoupí.

Serena ucítila, jak se jí stáhl žaludek. Nenáviděla ten pocit… a nenáviděla jeho. Ale nejvíc nenáviděla sebe za to, co cítila.

Pak ale její oči zabloudily k místu, kde se pod stolem mihlo něco podezřelého.

V  tu ránu se jí udělalo na omdlení. Malé černé štěně se tam plížilo mezi nohama hostů a mířilo rovnou k Alfovi.